Maják střední Evropy v Panonii

KAM DOŠEL SVATÝ VOJTĚCH A ULOŽIL SVÉ SRDCE OTTO HABSBURSKÝ

Bylo jiskřivé červnové ráno, probudil jsem se v jakési selské jizbě, v penzionu ve vesnici Écs nedaleko Győru. S majitelkou, připomínající Gábi z Rodiny Smolíkových (Mézga család), jsem se večer dorozumíval pomocí překladače větami: Chceš vajíčko? – Ano, děkuji, jste velmi laskava. – Musíš odejít v 10. – Ano, samozřejmě, počítám s tím. – Vejce 3? – Dvě budou stačit, děkuji. – V 8 budeš mít.

A skutečně na stole s kostkovaným ubrusem byla přesně v osm teplá míchaná vajíčka, těžko odhadnout, zda dvě, nebo tři, a bílý maďarský chleba, z čehož bylo patrné, že jsme si porozuměli. Paní Gábi jsem již neviděl. Po snídani jsem vyšel ven a přede mnou se otevřel pohled na návrší, ve kterém se daly při dobré vůli rozeznat tři spojené kopečky. Podle jednoho výkladu jde o ono trojvrší (tricollis), které je základem uherského znaku (a taky slovenského). Na prostředním kopečku trůní mohutný bílý chrám, jehož věž ukazuje do nebe. Jmenuje se Pannohalma, Mons Sacer Pannoniae, Svatý kopec panonský. Prostě Svatý kopeček maďarský. K němu jsem měl namířeno.

To je skutečně významné místo maďarských dějin, kulturních, politických a duchovních. Oficiálně se jmenuje Benediktinské arciopatství na hoře svatého Martina, neboť na úpatí toho kopce se měl svatý Martinus, tedy ten, co se rozdělil s žebrákem o plášť a kvůli němuž přijdou každý rok na podzim o život miliony hus, narodit. Pravděpodobnější verze je, že se to stalo (roku 316) o něco jižněji ve městě Sabaria, které se dnes jmenuje Szombathely, už jsem o něm psal (viz Martinovy husy v Savarii, č. 17/2019 – pozn. red.), ale zmínit to zde musím. Důležitější je, že zde byl v roce 996 knížetem Gejzou, prvním pokřtěným Arpádovcem, založen první klášter v Uhrách, Monasterium Sancti Martini in monte supra Pannonium situm, abychom byli přesní.

A toto velevážené místo stojí na začátku nejen maďarského státu (státy ve střední Evropě vznikaly nutně pokřesťanštěním), ale i česko-maďarských vztahů, na jejichž začátku je misie svatého Vojtěcha, který možná pokřtil Gejzova syna Štěpána (původně se hezky divoce jmenoval Vajk), nebo ho aspoň biřmoval. A sem, na pozvání onoho Gejzy, nejspíš Vojtěch přivedl mnichy z kláštera břevnovského, možná etnické Čechy, možná spřízněné se Slavníkovci, kteří byli právě nedávno zmasakrovaní. Prvním zdejším opatem, jenž je v Maďarsku uctíván jako svatý Astrik, byl možná druh a přítel svatého Vojtěcha, Radla, který po vstupu do břevnovského kláštera přijal jméno Anastasius, maďarsky Astrik. Jeho socha z konce 19. století, tedy pěkně názorná, stojí na nádvoří, pozná se podle toho, že nese na takovém polštáři tu známou uherskou korunu s šikmým štítkem. Tu korunu měl roku 1000 přivézt Štěpánovi, později svatému, rovnou od papeže z Říma. Od té doby se Maďarsko těšilo zvláštnímu druhu papežského požehnání, aspoň tedy teoreticky: Uhry nikdy nebyly součástí Říše, na rozdíl od Čech a Moravy, a i tohle opatství spadalo přímo pod papežskou jurisdikci, dokonce i komunisté to museli v nějaké formě respektovat, takže klášter v nějaké podobě existoval i během jejich vlády.

To opakující se „možná“ naznačuje, že jsme v časech stále ještě dost tajemných. Nicméně maďarské psané dějiny začínají tady, tzv. Pannonhalmskými anály, vedenými od roku 998, samozřejmě latinsky. Ve zdejší klášterní knihovně měli mniši už v 11. století osmdesát cenných kodexů, což klášter činilo srovnatelným s těmi v západní Evropě. Bylo to prostě místo obzvláštní důležitosti, nejen pro Maďary. Léta jsem se sem chtěl podívat, patří jaksi ke středoevropskému dobrému chování objet posvátná místa sousedů, za něž lze Maďary pořád počítat.

Teď tedy stál přede mnou. Musel jsem projít městečkem, které se plazilo po úpatí mírného kopce, po kterém se rozlezly maďarské domky, které se od našich lišily tím, že je ještě nepostihl v takové míře mor zateplovací, takže se dalo na nich přece jen poznat, že jsou odsud. Náves byla zarostlá udržovaným trávníkem a na sloupcích na něm stála poprsí dávných maďarských pohlavárů, třeba právě onoho Gejzy, který se sice nechal pokřtít, ale moc si z toho nedělal a dál si žil po pohanském způsobu. Podobně jako jsem to viděl o den dřív v Tatabányi u Álmose, i on měl na hlavě zajímavou čepici zvonkovitého tvaru, takže vypadal jako altajský skřítek. Jeho syn Štěpán už měl rysy spíš evropské a ušlechtile heroické. Pak tam byli ještě nějací jiní Arpádovci a končilo to Kossuthem a Petőfim. Tento pomníkový nacionalismus mi vůbec nevadil, naopak vždy ho oceňuju jako nenucenou formu dějepravy a pak záminku k tomu, aby se starší člověk při cestě do kopce zastavil a vydýchal.

Areál opatství se jeví jako pevnost spojená s majákem a sociálním ústavem. Kostel, o němž by člověk předpokládal, že bude dominovat, je celý přikryt novějšími budovami, takže se do něj dostáváte jako do nějaké nory skrz důmyslnou spleť chodeb a schodišť. Tím působivější pak je, když stanete v docela nevelké bazilice, jež v sobě koncentruje vznešenost středověkého založení a prostotu románského tajemna. Bylo po bohoslužbě, takže chrám voněl kadidlem a čišela z něj podmanivá aura vyhasnutí, prázdnoty a zahalených symbolů. Klášter přečkal strašlivé časy mongolského vpádu (1241), přečkal i časy turecké okupace (Turci moc nezasahovali do církevních věcí), přežil i několik požárů, přečkal i časy josefinských reforem, kdy byl na dvacet let zrušen, ale za císaře Františka I., maďarsky Ference, zas obnoven: díky tomu je monarcha vyobrazen na obří mozaice v průčelí věže a jeho socha v husarském ústroji stojí na čelném místě v krásné klášterní knihovně, kde jsou tisíce knih, teologických, filozofických, přírodovědných atd., jež sice už nikdo nebude číst, ale jejich existence člověka nějak utěšuje a uklidňuje, už tím, že je kdysi někdo sepsal, přestože jejich údělem bylo, že skončí v regále, z něhož možná někdo jednou za čas setře prach.

Pak jsem se z knihovny vrátil do chrámu a sešel do krypty. Je tam pohřbena Štěpánka Belgická se svým manželem, hrabětem Elemérem Lónyayem… Dojemná dvojice, která našla v klášteře Pannonhalma azyl na posledních několik měsíců svého života na jaře 1945… Štěpánka byla nešťastná manželka korunního prince, Rudolfa, následníka trůnu, jediného syna Franze Josefa a Sisi. Po manželově skandální sebevraždě v Mayerlingu v roce 1889, která pro ni byla svého druhu vysvobozením, se po letech vdala za maďarského hraběte Lónyaye, se kterým šťastně žila celá desetiletí na jeho panství v Oroszváru: měli tam krásný kaštiel, který se trochu podobá Lednici nebo Hluboké, kolem byly zahrady a stáje koní, jichž byl Lónyay slavný chovatel a znalec. Ta obec se dneska jmenuje Rusovce a je to nejjižnější součást Bratislavy, sousedí s Petržalkou: je to ta část na druhém břehu Dunaje. Do roku 1945 však tohle území náleželo do Maďarska, takže Štěpánka, potenciální česká královna, byla maďarská občanka. Ještě před přičleněním k Československu manželé opustili kaštiel v Rusovcích a odešli do Pannonhalmy: lze si představit, za jakých poměrů.

Štěpánka, tento relikt 19. století, zemřela v srpnu 1945, hrabě Lónyay rok po ní. V závěti odkázali staří manželé kaštiel v Rusovcích opatství v Pannonhalmě. Za komunismu o tom samozřejmě nemohlo být řeči, po roce 1989 se ovšem arciopatství ozvalo a přihlásilo se ke svému nároku. Ten soudní spor dosud prý není vyřešen: když jsem byl v Rusovcích před deseti lety, kaštiel, s nímž byly plány, že by mohl sloužit jako takové Lány pro slovenského prezidenta, byl obehnán plechovým plotem a pomalu zarůstal vegetací, na čemž se prý nic nezměnilo. Jestli je něco mimořádně spletitý případ, tak tohle. Benešovy dekrety na Štěpánku vztáhnout nelze, protihabsburské zákony také ne, Maďarsko tam už není, Československo už dávno neexistuje, koně hraběte Lónyaye by už nikdo neuměl osedlat. Možná už ani střední Evropa neexistuje, ale jestli někde přece, pak tady, na kopečku v Panonii.