Poříčí nad Sázavou

Obcházel jsem kostel svatého Havla, jeden z dvou poříčských kostelů, druhý je románský Svatý Petr víc nahoře, protože Poříčí je sice malé, není tam už ani hospoda, jen jídelna U Všetečků, díky za ni, ale složené je z více částí. Jedna je u řeky, u Sázavy, která se tady točí do oblouku, a v té druhé, vyšší, vedou koleje Posázavského pacifiku. Ten má tady v obci jeden ze svých viaduktů, pod nímž teče Konopišťský potok. Nádraží padlo k zemi před pár lety, pamatuju si ještě na ruinu solidního rakouského původu (žlutý domek s příslušenstvím), ze které by v civilizované zemi udělali něco, z čeho by měl člověk radost: třeba útulné nádražíčko milého typu, které by u nás ale stejně za chvíli někdo posprejoval, takže tam je teď taková plechová budka.

Já jsem ale do Poříčí přišel z druhé strany, ze severu, od Městečka, kde mají hospodu U Bartáků, a pak došel kolem továrních hal po silnici k mostu, jehož úhledné kamenné oblouky prozrazovaly slušné staré časy. To byl most, který těsně před dokončením navštívil 23. listopadu 1849 mladý František Josef, když se vracel z Prahy, kde byl poprvé jako císař. Vyjel brzo ráno, ještě za tmy, cestou do Budějovic se stavil tady v Poříčí, aby pokynul shromážděným poddaným a dosud ne úplně dokončenému mostu, jenž pak nesl jeho jméno, k němuž se po odeznění povinného hněvu na Habsburky Poříčí vrátilo. Nevím, jestli tu vykonal též procházku, což se mu stalo pak v Praze o mnoho let později osudným, neboť jak známo, vyšla památeční pohlednice s nápisem Procházka na mostě, čehož posměvačný český národ využil k přezdívce Starej Procházka. Ale jsou i jiné verze a svým způsobem to tak posměvačné není: na procházce na mostě či po mostě není špatného vůbec nic a na příjmení Procházka teprv ne. Tak to je úvod k Poříčí.

V Poříčí se mi rozhodila psychika, řekl mi kdysi před mnoha lety básník a spisovatel Jáchym Topol, když jsme se bavili, kde kdo a jak prožil dětství. On jeho důležitý kus prožil právě tady, v domku kousek od Sázavy, na břehu Konopišťského potoka, který se pravidelně na jaře rozlil, což připomíná Jáchymovu poetiku a možná tady má původ i jméno vypravěče Potoka z románu Sestra, kde se ta říční poetika projevila nejsilněji. Do Poříčí se pak vracel ve svých románech, třeba v Noční práci, kde je scéna s márnicí, u které jsem teď stál.

Význam té márnice pro rozhození psychiky budoucího spisovatele spočíval v tom, že se k ní bylo nutné připlížit, samozřejmě v noci, což znamenalo projít kostelním hřbitovem, klopýtat po náhrobcích, pak se nějak dostat dovnitř a tam, obklopen děsem a přízraky, se dotknout rukama rakve, jež spočívala na márách. Pak pravděpodobně prchat co nejrychleji pryč. Otázka je, zda v té rakvi byl nutně nebožtík, ale to před padesáti lety, kdy na české vsi doznívaly poslední zbytky baroka, třeba ještě ano. Anebo to bylo jedno: i bez mrtvoly to bylo strašné a odvážné. Kdo to zvládl, byl přijat do party vesnických sígrů, mezi něž chtěl patřit každý slušný chlapec, tedy i bratři Topolové, Jáchym a Filip.

Z Poříčí byl totiž jejich tatínek, dramatik Josef Topol, který se narodil v domku nedaleko od kostela svatého Havla, za kterým stojí ta márnice. Jako chlapec tam ministroval a pak i ve věku dospělém občas zpíval na kůru, neboť to uměl. Venkovanem se cítil celý život, i když takový venkovan, jako byl on, musí nutně do města, kde však ze svého venkovanství žije dál. Sám říkal, že bez Poříčí by nenapsal Konec masopustu, hru, do které je to „doznívání baroka“ vtěleno nejvíc. V Poříčí měl ty základní kořeny, rodiče, které dojemně ctil, a ty různé dědky, které chodil poslouchat do hospody u pana Tlamichy, jenž byl obrovský a měl skleněné oko, které si prý občas vyndal a pod kohoutkem, pod nímž omýval půllitry, si ho oplachoval. To tak rozhodí psychiku.

Ulice, kde ten pořád pěkný rodný domek stojí, se jmenuje Bálkovická, neboť tahle část Poříčí se jmenovala Bálkovice, a pokud jsem to pochopil, tak Jáchym patřil k Bálkovičákům, nikoli k Poříčákům, což byla druhá parta, s níž se sváděly bitvy. Bavili jsme se několikrát o těch kmenových válkách, které se vedly s velkou urputností, a shodli jsme se na tom, že na jejich podobu měl velký vliv slavný francouzský film Knoflíková válka, který obsahoval návod, jak rozpoutat vesnickou genocidu. Já jsem něco dost podobného zažil v Rotavě v Krušných horách, kde se vedly bitvy mezi rohanovci a malečkovci, což byly znepřátelené party něco jako Montekové a Kapuleti, ke kterým se střídavě přidávali cikáni ze Smolné, což o výsledcích rozhodovalo, neboť jich se opravdu bál každý. Způsob vedení boje byl velmi surový, až skoro vražedný, mlátili jsme se po hlavě a nepřestali, dokud druhý nezačal sípat a sténat, běžně se používaly praky s kovovými náboji, železné skoby a kuličky do ložisek, klacky se přisekávaly do špiček, šikovnější hoši na nich uměli ukout bodák, po vzoru husitů, což jsme měli zase z jiných filmů, někteří si vyráběli cosi jako cepy a sudlice, na hlavu jsme si zhotovovali přilbice z matčiných hrnců, poklice nám sloužily jako štíty. Bitvy se sváděly se vší urputností na nějaké dohodnuté pláni, přičemž se obě armády na sebe vrhaly se sveřepostí a vášnivostí, že byl div, že přitom nikomu nepraskla lebka: nebo možná praskla, ale nedal to znát. Součástí válčení bylo taky zajímání zajatců, kteří byli podrobováni různému mučení, z nichž nejoblíbenější bylo tzv. brabčení, což byla v podstatě neuvědomělá homosexuálně-sadistická praktika, kterou vykonávali starší a zkušenější hoši na mladších, jako jsem byl třeba já. Bylo to hezké dětství.

A v tom Poříčí to mohlo být velmi podobné, navíc se tu mohlo čerpat z místních tradic, které připomíná kámen nedaleko autobusové zastávky. Je tam napsáno Na památku Žižkova vítězství v Poříčí 19. V. 1420. Takže loni bylo výročí, jež bylo oslaveno restaurováním nápisu. Ta bitva je vylíčena v jedné kapitole Jiráskova veledíla Proti všem, které jsem teď za tím účelem prolistoval: je to kapitola XXV. části zvané Kruciáta. Husité, či přesněji řečeno táborité, neboť na pomoc obležené Praze táhli z čerstvě založeného Tábora, se tady v Poříčí přebrodili s desítkami vozů přes řeku, utábořili se na louce, asi tam, kde je teď průmyslová zóna s tajemnými krabicovými halami, a chystali se přenocovat. Jenže se k nim blížily oddíly české šlechty, té její části, která zůstala u katolíků a na táborské Boží aktivisty se dívala jako na velmi problematické elementy, jež je nutné potřít, třeba i silou, což nemělo být, vzhledem k rozdílům ve výzbroji a výcviku, tak složité. Husité měli za sebou sice už několik vítězství, třeba u Sudoměře, ale pořád to byla spíš rebelie poblázněných venkovanů a bradatých kněží, se kterými si kultivované panstvo s rytířskými metodami boje snadno poradí. K nim se přidaly oddíly Němců, a zvlášť obávaných Uhrů. Měla to být snadná práce. Jenže to se, jak známo, přepočítali. Neměli to vášnivé odhodlání, neměli ten pud po revoluční přeměně světa a jistotu, že konají ve jménu Božím, a neměli Jana Žižku. Není sice prý jisté, jestli tady byl osobně, ale způsob boje byl do jisté míry jeho patentem. Takže se husité stáhli do vozů a už zněly povely: Bratří, přichystejme se! Na vozy střelce připravte, za pavézníky po dvou, po třech, koně ať jsou připraveni k tažení. A všichni ať jsou tiši, teprve jestliže by k vozům přilnuli, vykřikněte: Hrr Tábor! Hrr Tábor! – A už se pod večerní oblohou povětří otřásá ohromným válečným křikem. Uhři, Němci a Čechové, co s nimi byli, všech dobrých deset tisíc, píše Jirásek, ale je to asi přehnané číslo, hrnulo se valem vpřed k vozovým hradbám, aby k nim přilnuli, aby je buď mocí převrátili, nebo do nich skočili. Vtom však zableskly z vozů rudé plameny, vyvalily se mraky bílého dýmu, rány z houfnic a tarasnic vybouchly. Mnoho koní a jezdců, před chvílí pyšných, válelo se na zemi. Jezdci trhali divoce uzdou, křičeli na koně jazyky různými, bodali je ostruhami. Než nic nezdrželo zdivělých zvířat. A už z hrdel zedraných ozývá se heslo dohodnuté: Hrr Tábor! Hrr Tábor! A za chvíli vítězný pokřik: Běží! Běží! Úplně jako bych u toho byl.

Rozhozená psychika v Poříčí nad Sázavou