Přiskřípnuté prsty u Benešova

CESTA PODÉL DVOU POTOKŮ ZA POMNĚNKAMI ZASÁZAVSKÝMI

Potkal takhle jednou Karel Hynek Mácha přítele Macha a ten ho pozval do Benešova. Mach se chtěl Máchovi předvést v jedné roli ve vlastenecké hře Jana Nepomuka Štěpánka Čech a Němec, kterou tam nacvičili ochotníci, jenže se mu udělalo špatně, možná trémou, a tak to Mácha vzal za Macha, neboť roli studenta uměl shodou okolností nazpaměť. Mácha roli vyšvihl bravurně, snad i proto, že byl motivován přítomností sličné ochotnice. Hrála dceru mlynáře Macháčka a byla to dcera lesníka z Želetinky, hájenky za Benešovem. Mácha se do ní zamiloval. To bylo v létě 1832, pak skoro dva roky na Benešovsko dojížděl, možná docházel, Márynka však jeho city neopětovala, měla partii z konopišťského revíru, z čehož byl básník melancholický a romantický, tak skládal Pomněnky zasázavské, v nichž vzpomínal, stařec sotva třiadvacetiletý, na to, že „… zašly – časy milé! / kdy jsem bloudil v mladý den…“

Taky vzpomínám na zašlé časy milé, kdy jsme v dobách vojenské katedry jezdívali kousek za Benešov projet se v BVP čili bojovém vozidle pěchoty. Bylo to asi dvakrát třikrát, vrcholil tím semestr na filozofické fakultě a byla to vždy velká událost spojená s ohromnou nervozitou lampasáků, kteří od rána řvali, jak z toho byli nervózní. Každá konfrontace s reálnou zbraní hrozila nějakým průserem čili mimořádkou, které se ti často obtloustlí a zpohodlnělí strejcové báli víc než útoku NATO. Jízdy spočívaly v tom, že se na cvičišti několik hodin stálo, lampasáci nás pořád počítali a řvali, pak se zase stálo, pak se došlo se k těm bévépéčkům, takovým železným krávám, pojízdné rakve se jim říkalo, před nimi se zase stálo a řvalo a pak se nacvičovalo nasedání. To spočívalo v tom, že se otevřely zadní příklopy, vběhlo se se samopalem dovnitř, samopal se strčil do příslušného otvoru a pak se dělalo, že se z něj střílí. Pak se zase z bévépéčka vybíhalo a chvíli běželo po poli. To se nacvičovalo několik hodin, vrchol byl, že se chvíli jelo. Ale někdy se přihodila ta mimořádka. Stalo se, že student vědeckého komunismu Baumgartner nechal v tom příklopu prsty, dvířka mu je přisekla, takže spustil příšerný řev, byl možná slyšet až v Benešově na náměstí. A když pak vyběhl ven a kolem něj se seběhli vyděšení lampasáci, tak mezi tím řevem vykřikoval stále dokola: „Promiňte, soudruzi! Promiňte soudruzi!“ Snad mu, blbečkovi, odpustili.

Ach, mládí… Myslel jsem na tu historku, když jsem se blížil od severu k Benešovu a schválně si vybral cestu přes bývalý vojenský prostor, kde teď místo lampasáků a motorů BVP řvaly motokrosové motorky. Statečně jsem se jim vyhýbal a křepce před nimi uskakoval. Měl jsem v nohách přitom už dost kilometrů, šel jsem pěšky z Mrače, vesnice, kde mají hezkou zvoničku se dvěma barevnými svatými a kousek dál v Podmračí (Mrač od Podmračí rozděluje viadukt, po kterém jezdí vlak na Čerčany) tvrz, na kterou stojí za to jít se podívat. Vypadá jako velký šedý pásovec a je prý unikátní, neboť nikde jinde ve střední Evropě se prý nevyskytuje tvrz s celoplášťovým opevněním, což může být pravda, i když třeba o hradě Lanšperku u Ústí nad Orlicí (navštívili jsme ho před dvěma lety s otcem Jančaříkem) se píše to samé. Ten je ovšem na kopci a tvoří ho vlastně celý jen ty hradby, zatímco tvrz v Mrači je přímo ve vesnici, takže vypadá jako takový tajemný statek zamračeného sedláka.

Chtěl jsem se do Mrače podívat i proto, že tady, v chalupě u potoka, která tam už bohužel není, se roku 1797 narodil František Jan Mošner, což je jméno, které málokomu něco říká, ale dalo by se říci, že to byl zakladatel českého porodnictví, žák Antonína Jungmanna, bratra Josefa, profesor ženské anatomie (dnes by se řeklo gynekologie) a autor Babictví, první české příručky pro porodní asistentky čili báby, a také knihy Pěstounka, kterou prokazatelně četla Božena Němcová, takže lze soudit, třeba si to myslí Němcové životopisec Václav Tille, že se jaksi promítla do obrazu babičky, jež vlastně byla také porodní asistentka. Mošner (Moschner) byl sice rodem Němec, ale i z praktických důvodů se počeštil, neboť přece jen porodních bab bylo v Čechách víc Češek: i díky němu se pak právě tato bohulibá profese stala doménou těch prakticky založených českých žen, které své šikovné prsty osvědčovaly po celé monarchii a v takové Vídni se bez nich pomalu neobešel žádný lepší porod. Moschner se pak stal profesorem v Olomouci, kde šířil vědu gynekologickou, jejímž výhonkem je třeba můj bratranec Oldřich Dostál, významný porodník prostějovský: nevím, jestli o svém předchůdci ví, že pocházel z Mrače na Benešovsku, tak mu to tady píšu.

Z Mrače lze kráčet proti toku Benešovského potoka, ten tvoří dvojici s Konopišťským potokem, který teče o pár kilometrů východním směrem, a oba se vlejí do Sázavy u Poříčí. Vyzkoušel jsem obě cesty. Podél toho Konopišťského se prochází Měsíčním údolím, legendárním místem českých trampů, sám Bob Hurikán o něm ve svých Dějinách českého trampingu píše jako o místě zrodu a popisuje, jak sem přišli v létě 1922 (hle, výročí!) první dva zaprášení a unavení cowboyové, a když pak v noci vyšel měsíc, který zalil lesní údolí stříbrným vápnem, bylo o názvu rozhodnuto. Potok tu zurčí v lesní tišině, stromy sklánějí své větve k hladině potoční, ticho vládne vůkol, jen sem tam nějaký divý skřet prozradí se svým skřekotem.

Ale ani druhá cesta není bez půvabů, i když jde více po lukách a vede otevřenou krajinou, kterou každou chvíli projede vlak, jejž je možné zpovzdáli zdravit máváním rukou, spadlou větví či kusem oděvu. Na začátku, hned za Mračí, je ovšem nutné nezaleknout se drtičů kamene, dračím příšerám podobným strojům, jež stojí v cestě. To je známý mračský lom, kde se dobývá už sto padesát let granodiorit, kámen, která byl prý považován za nejlepší dlažební kámen v Rakousko-Uhersku. To nemohu posoudit, ale skutečností je, že vstoupil (může-li kámen někam vstoupit) i do české literatury, byť asi už (právem) zapomenuté. O zdejších lamačích kamene a drtičích štěrku psal pokrokový spisovatel Karel Nový ve svém sociálním velkorománu (má tři díly) Železný kruh, jehož svazky občas člověk zahlédne v knihobudkách. Jde tam o těžké třídní zápasy proletářů s vrchností, přičemž vrchním zločincem je majitel konopišťského panství, František Ferdinand d’Este. Na toho měl Nový, který se narodil v Benešově, zřejmě spadeno, neboť napsal také takový podivný dokuromán Sarajevský atentát, který jsem kdysi četl a pamatuju si, že tam tvrdí, že následník trůnu honil s holí v ruce po lese babky, které si dovolily sebrat trochu klestí v jeho polesí. Ne že by nebyl arcivévoda trochu cholerik, ale tohle je vyvrácená lež, byť hluboce zažraná, neboť něčím se těch sedm kulí v Sarajevu zdůvodnit muselo. Nový má ale zásluhu na tom, že seznámil jednoho svého nadanějšího spolužáka se svým svérázným otcem, ten spolužák z benešovského gymnázia o něm napsal knihu Pekař Jan Marhoul. Jmenoval se Vančura, ten spolužák. Dalším spisovatelem, který chodil v Benešově na gymnázium, byl Michal Viewegh. Nedávno vydal paměti, kde o svých gymnaziálních letech bohužel moc nepíše, snad jen to, že musel vstávat o půl šesté, aby o půl sedmé nasedl v Sázavě na vlak, kterým o půl osmé přijel do Benešova: já to měl podobné, ale můj vlak z Kraslic do Sokolova jel až v sedm. Taky píše, že o velké přestávce mohli hrát v aule ping-pong. To na našem gymplu nebylo.

Benešovská budova gymnaziální je velkolepá a svědčí o tom, že rakouský útlak se projevoval též výstavbou školních budov, připomínajících svou rozlehlostí Hofburg. Budova se otvírala roku 1907, je možné, že u toho byl i následník trůnu, který na blízkém Konopišti tehdy trávil většinu času. Nebo si tam občas zašel na inspekci, nebo třeba na toaletu, kdoví… No, to asi těžko. Ale pořád měl před sebou sedm let, než se s manželkou Žofií odsud z nádraží vydali na tu nešťastnou cestu, po níž už bylo všechno, nejen v Benešově, ale i v Evropě, jinak.