Odčinění hříchů prachatických

POŠKRÁBEJ MI ZÁDA, ALE RENESANČNĚ, PER FAVORE

Veřejná koupaliště jsou nejpříjemnější, když se trochu ochladí, takže na nich skoro nikdo není a místo řevu je slyšet jen tiché ševelení vody. Tak to bylo v neděli ráno na Huláku v Prachaticích. Bylo to tam krásné, ale já se cítil poněkud provinile, neboť původně jsem měl v úmyslu dostavit se do kostela svatého Jakuba na nedělní mši. Den předtím jsem se v domě Neumanneum, to jest dům, v němž sestry boromejky pečují o potřebné a také uchovávají památku na svatého Jana Nepomuka Neumanna, o tom zmínil jedné sestřičce, jež na mě pohlédla myslím poněkud nedůvěřivě. Nyní jsem její pochyby potvrdil.

Ach, ty jeden pokrytče, takhle ten duchovní obrat nedokonáš! říkal jsem si, když jsem pomalými tempy brázdil vodu bazénu, v němž jsem byl zcela sám. Zatímco ty si tady plaveš na Huláku, prořídlý lid katolický pěje písně k slávě Hospodinově. Tvůj hlas by je zajisté velmi posílil. A teď tam chybí. A ještěs to slíbil té sestřičce… Styď se.

Slíbil jsem tedy do nebe, že až budu psát o Prachaticích, připomenu rodáka zdejšího, Johna Nepomucka Newmana, tedy Johanna Nepomuka Neumanna, snad vůbec prvního či druhého katolického světce amerikánského, jehož pozemská pouť se započala roku 1811 v německy mluvící a se modlící rodině v ulici, jež se krásně stáčí do oválu, do něhož je stočeno celé staré město prachatické. Mladý Neumann vystudoval seminář v Českých Budějovicích, ale tehdy ještě bylo v Čechách kněží tolik, že se mohli exportovat, tak se vydal nejdřív pěšky do Paříže a pak v roce 1836 z Le Havru lodí do Nového světa. Tam naopak potřebovali duchovní pastýře jako sůl (inu, sůl byla Prachaticím osudem) a Neumann, který mluvil německy (a anglicky), se záhy stal oblíbeným duchovním správcem především katolických Němců v Americe, tedy i našich krajanů ze Sudet a Böhmerwaldu, kterých tam neodešlo málo. Zakládal školy, chudobince a špitály, světil kostely, věnoval se charitě a duchovní péči, stal se biskupem ve Filadelfii, tam také zemřel doslova vysílen pastýřskou prací v osmačtyřiceti letech na ulici, spěchaje zaopatřit potřebné. V tamní katedrále jsou jeho ostatky vystaveny zalité ve vosku ve skleněné rakvi pěkně po katolickém způsobu. Martin C. Putna o něm ve své knize Obrazy z kulturních dějin americké religiozity (2010) píše jako o „modelovém představiteli importovaného restauračního katolicismu, jenž byl zcela mimoběžný s aktuálními náboženskými, kulturními i politickými proudy dobové Ameriky“, což mu má pravděpodobně za zlé. Mně to připadá naopak sympatické, prostě si dobrý a horlivý kněz Neumann počínal v té Americe stejně, jako by se asi choval tady někde v Pošumaví. A znamená-li slovo „restaurační“ hospodský, pak je to úplně skvělé: hospodský katolicismus se mi jeví jako obzvlášť přitažlivá duchovní oáza.

Ještě dodám, že dobrý rodák prachatický Neumann se ještě jednou do toho kostela, ve kterém já jsem teď chyběl, vrátil: v roce 1854 si zajel do Říma, byl přijat papežem, pak podnikl cestu do vlasti. V únoru 1855 na něho v Netolicích čekaly luxusní saně, které poskytl kníže Schwarzenberg, a překvapený amerikánský biskup s nimi vjel do města slavnostně vyzdobenou Dolní neboli Píseckou branou, kde na něj čekaly zástupy rodáků. Ty mu provolávaly slávu oběma zemskými jazyky, neboť obyvatelstvo spojovala upřímná bigotnost katolická: v té době bylo sice v Prachaticích víc Němců, ale Čechů tam také nebylo málo a jejich počet postupně stoupal, až krátce před Mnichovem Češi ve městě těsně převládli: nicméně po něm se Prachatitz staly součástí Reichu, protektorát začínal hned kousek za Píseckou bránou. Tou tedy projel americký biskup z Prachatic, zvony kostelní, známé z dětství, mu zněly vstříc a on spěchal za stařičkým otcem do Obere Gasse, Horní ulice, jež po roce 1990 nese jeho jméno. Ovšem až poté, co se pomodlil ve starobylém kostele, který já jsem vyměnil za cachtání na Huláku. Tak aspoň to dodatečné pokání.

A měl bych zde provést ještě jedno. Když jsem psal o Prachaticích před čtrnácti dny, dopustil jsem se ne snad přímo hříchu, nýbrž prohřešku, neboť jsem nazval prachatickou renesanční radnici „replikou“… Samozřejmě jsem tím nemyslel třeba repliku z lega nebo ze sirek, ale stejně mi bylo vzkázáno prachatickým patriotem, že ho to „šokovalo“, neboť jejich radnice je pravá a drží od 16. století. V roce 1832 za městského požáru sice utrpěla značné škody, nikoli však takové, aby se mohlo beztrestně mluvit o replice! Navíc, přísně vzato, replika, to si hodně lidí plete, je na rozdíl od kopie vytvořena vlastním tvůrcem, takže by to muselo být replikováno možná nějakými Italy čili Vlachy, které si obvykle Rožmberkové na takové speciálnější práce najímali, a ti už byli v 19. století, kdy k té opravě a přestavbě došlo, dávno mrtví, buď se vrátili do vlasti, nebo se spíš smísili s místním obyvatelstvem. Kuriózní připomínkou italské účasti v Prachaticích je dobře čitelný český škodolibý nápis na fasádě radnice: „Léta 1571 na den mistra Jana Husy upadl jeden Vlach veza kolečko cyhel.“ To tam skutečně je. Významná událost v dějinách: den, kdy si v Prachaticích natloukl Talián.

Takže žádná replika, nýbrž nádherný obrázkový dům, který je venkovní galerií, leporelem či renesančním komiksem, jak kdo chce. Každý si samozřejmě myslí, že to, co ho zdobí, jsou ta známá sgrafita, všude přece po Prachaticích jsou samá sgrafita, jenže omyl, prosím, tady na Staré radnici, to je chiaroscuro! Čili nikoli škrabanice, jak by se česky hezky mělo říkati těm sgrafitům (od graffiare, což je škrábat, takže, užitečná prosba „poškrábej mě, prosím“ se řekne „graffiami per favore“), nýbrž kijaroskúro. To trochu japonsky znějící slovo je dobré si párkrát zkusit vyslovit, než s tím začnete někoho oslňovat. A znamená to temnosvit nebo šerosvit, takové to známé měkké šedo na italských obrazech. V této technice, která je nikoli založena na vyškrabávání, nýbrž na malování či nanášení hnědých okrů na bílou omítku, jest vyparáděna prachatická Altes Rathaus, Stará radnice. A to odshora až dolů, přičemž z těch různých výjevů vystupují zřetelně dva: dvojice medvědů, kteří podpírají znak s pětilistou červenou růží, jenž je přepůlený červenobílými břevny, to je samozřejmě erb velkého muže svého věku, Viléma z Rožmberka, bratra známého Petra Voka. A pak kousek nad ním divý muž, dost strašidelný a tajemný zjev. Celý je porostlý chlupy, v náručí drží hlavu nějaké šelmy, na jedné noze má pazoury, z huby mu trčí meč, či co to je. Medicínsky nejspíš trpí hypertrichózou, fatálním postižením, které způsobuje růst chlupů po celém těle. Renesance byla fascinována těmito stvořeními, známa byla vzdělaná a ušlechtilá Madeleine Gonzalesová, napůl dívka, napůl sova či kočka, která objížděla aristokratická sídla, kde ji hostili, děsili se jí i kořili. Ale tenhle divoký muž je alegorickou postavou Rožmberků, kteří svůj původ právě tehdy začali odvozovat od proslulého římského rodu Orsini, latinsky Ursini, což znamená medvědů. A skutečně, když se podíváte na jejich znak, tak jsou skoro podobné, také ta mnoholistá červená růže. Ursinové jim příbuzenství dokonce potvrdili, proč by to neudělali, takže jsme v 16. století měli vlastně římsko-antickou enklávu s medvědím rodem Rosenbergů. Po nich tu zůstaly ty krásné domy s pětilistými růžemi (pět je ran Kristových) a divými muži, ve skutečnosti římskými medvědy.

Na jiných domech jsou ale sgrafita. Člověk musí uznat, že to byla pěkná móda (možná to vyžadoval stavební úřad), nechat si vyškrábat na příbytek nějakou biblickou scénu, Zuzanu a chlípné starce, Samsona a Dalilu, samozřejmě Davida a jeho prak. Nebo třeba slona, který je na jednom domě v rohu náměstí. Je to slon z biblické dějepravy, je trochu vyhublý a připomíná spíš divného koně, bůhví, jestli autor té škrábanice někdy elefanta živého viděl. Ale přišel na práh Šumavy a zamával chobotem, pozdravem ze zázračných časů divých mužů, pětilisté růže a renesančně poškrábaných domů.