Procházka Sezimovým Ústím

V Sezimově Ústí se po náměstí procházejí tři pánové, poznáváme v nich Jana Husa, Edvarda Beneše a Jana Antonín Baťu. Ten poslední se trochu diví, proč se náměstí jmenuje Tomáše Bati, nemůže si vzpomenout, jestli ho nechal po něm pojmenovat on, když Tomáš s tím městem neměl nic společného. Logicky by se mělo jmenovat po něm, vždyť on tady postavil takový menší Zlín, vrtá mu hlavou, jestli si je nespletli po devětaosmdesátém, kdy se vracely některé názvy, ale už si na to, že si ho lidé pletou s bratrem, zvykl. Pomalu je rád, když vůbec někdo ještě zná jméno Baťa…

Nebudeme se divit, jak je možné, že se tady ti tři muži procházejí, když normálně by nemohli, ať už z důvodů anachronických, nebo osobních: Baťa by se nejspíš na Beneše vrhl a začal ho škrtit, Beneš by se snažil utéct nebo se schovat, třeba Husovi pod sutanu. Ale my si tu můžeme dovolit tuhle podivnost, neboť psát jen tak o tom, že ti tři měli něco společného se Sezimovým Ústím, to by byla nuda, proto si je tady hezky spojíme a necháme je korzovat po tom městečku, které je zajímavější, než by jeden řekl… To jsem už napsal minule.

Víte, pánové, ujal se slova Hus, který je z nich nejstarší a měl by mluvit staročesky, ale to bychom to moc komplikovali, já jsem tady byl vlastně na tvůrčím stipendiu, potřeboval jsem něco dopsat… Ehm, Postilu, to šlo, to bylo česky, ale hlavně ten spis O církvi, De ecclesia, latinsky jsem se s tím mořil, na tom mi hodně záleželo, od toho jsem si hodně sliboval. A tady jsem měl na Kozím hrádku klid. V Praze už to nešlo. Pořád mě někdo rušil, stal jsem se, ani jsem o to moc nestál, takovou hlavou opozice, víte, něco jako potom Havel. No ale hlavně jsem sem musel z bezpečnostních důvodů. Asi jste slyšeli o té aféře s odpustky, to samozřejmě bylo od papeže trapné, potřeboval peníze na soukromou armádu, každý to věděl, věděl to i král Václav, a stejně souhlasil; já s ním měl docela dobré vztahy, ale v tomhle jsme se neshodli, dokonce jsme se i ostře pohádali, královna se mě zastávala, ale Václav byl rozzuřený, on byl cholerik, to možná víte, pane prezidente, vy taky, myslím, nejste nejklidnější povaha...

Beru prášky, buďte klidný, mistře, nebo jak vám říkat… odsekl trochu popuzeně Beneš, ale pak se uklidnil: Já to tady měl taky rád, vyhovovalo mi tu povětří, chodil jsem si cachtat nohy do potoka, Kozí se jmenuje, to mi přišlo, hihi, komické; Hance se tady taky líbilo, ona pořád něco sázela a okopávala na zahradě, možná jste si minule přečetli u Peňáse, že nám poslal k Vánocům Čapek rýče, ještě je opatřil mašlemi, to bylo pro něj typické, taková ta optimistická práce na zahradě, zrýt záhonek, občas nějakého krtka přepůlit, něco jako symbol naší demokracie byly ty jeho rýče. To by se mohlo líbit i tady panu velkopodnikateli, ten sice žádný demokrat nebyl, že ano, vám vyhovoval každý režim, hlavně aby se makalo a byly zisky, není-liž pravda…

Já na to nebudu reagovati, pravil Baťa, který se měl s Benešem rád jako žaludek se svým vlastním vředem: slíbil jsem si postmortální zdrženlivost, ale chci vás upozornit, že jsem to byl já, kdo tady z té díry, z toho Ústí, udělal moderní město, jen co jste zmizel, co jste vzal roha, hned za půl roku, v létě 1939, jsem tady začal stavět, ten hotel, jak tam teď inzerují wellness, tak to byl společenský dům, ty já stavěl hned jako první, hned jak jsem někde otvíral fabriku, tak jsem chtěl, aby se postavil pěkný a moderní dům, kam by se chodilo po práci se kultivovati. Všude zeleň, všude vzdušnost a čistota, na to jsem si potrpěl, to poněkud upadlo, jakmile se na to nedbá, lidé hned poleví, to je takové pravidlo. Proto kázeň a řád! Nevím, jestli to bylo demokratické, ale sociální to bylo! U Bati nikdo netrpěl. Kdo pracoval, měl se dobře. Kdo těm lidem tady dal práci, po práci zábavu a kdo jim nechal vystavět ty domky, které dosud jejich potomkové obývají? Jsem rád, že jsem si vybral tohle městečko, zdálo se mi to tu perspektivní a v samém lůně češství, abych se tak vyjádřil, a to jsem Moravan. Tož to říkám bez ohledu na to, jak to pak dopadlo a co jste mi po válce provedli. A že jsem se už sem pak nikdy nemohl vrátit, ani dom do Zlína jsem se nemohl podívat. Dokonce jste mě odsoudili a měl jste v tom prsty vy, doktore Beneši! Naštěstí jsem byl daleko. Jediné, co mi činilo jistou satisfakci, bylo, že jste také nedopadl nejlépe.

Hm, a co jsem měl asi podle vás dělat? bránil se Beneš: Vždyť vy jste šil boty pro wehrmacht, i tady v Sezimově Ústí jste vyráběli vrtačky, nebo co to bylo, pro Němce, sami Američané si na vás stěžovali, dali vás na černou listinu.

Však vy dobře víte proč… bránil se Baťa: Američani se báli konkurence, a s těma botama pro wehrmacht… Co jsme asi mohli dělat? Pro koho jsme je měli šít, když jste to tady nechali zabrat? A že jsem vám dával peníze na exil, o tom jste po válce ani nešpitl! Desítky milionů jsem vám posílal! Ještě že jsem byl zakotvený v Brazílii, že jste na mě nedosáhli: vždyť jste těm komunistům zametl chodník, doslova jste je k moci přivedl. Kdybych se mohl po válce vrátit a dál podnikat, tak by se k ní nikdy nedostali! A to neříkám, co jste provedl s těmi našimi Němci, já je taky neměl rád, ale pracovití byli, já bych je zaměstnal, zapřáhl bych je a byl by z nich užitek pro stát, takhle jste se jich nesmyslně zbavil a zas tím pomohl rudým. Hrozná politika…

Pánové, vy sice cítíte snad právem křivdu, ale není to nic proti tomu, co provedli mně v Kostnici… řekl Hus a nechal muže přičichnout ke své opálené komži… Oni mě i tady přesvědčovali, ať do Kostnice nejedu, vdova Anička mě přímo prosila…

Zpočátku ano, usmál se kněz, půl roku jsem bydlel na Kozím hradě, to byla jiná stavba než dnes, teď to vlastně ani žádná stavba není, on to vykopal pan učitel Švehla a pak se o to zasloužil ten dědek Nejedlý, já ho nemám moc rád, on mi nerozuměl, dělal ze mě revolucionáře, pomalu komunistu, o teologii nevěděl vůbec nic…

Ale ani nevím, carissimi, ani historici to nevědí, snad je hypotéza, že jsme se s Ctiborem pohádali, prostě nejdřív jsem bydlel u něho na Kozím hradě, to bylo na jaře léta Páně 1413, pak jsem se přestěhoval v červnu 1414 do města k vdově Aničce, tedy k Anně z Mochova, to byla moc hodná paní, ale nemyslete si, pánové, celibát já ctil… Ale je pravda, že ženám jsem se líbil, některé až omdlévaly, když jsem kázal a trochu se do toho pokládal, já sice nevypadal jako Zdeněk Štěpánek, ale svou přitažlivost jsem měl.

Jistě, pravil Beneš, který se snažil odvést řeč jinam: Však jste také stál na začátku našeho reformního programu, to vám nikdy nezapomeneme, já moc dobře vím, co to je, ocitnouti se v kritické situaci. Když jsme z naší vily tady v Ústí, tehdy po Mnichovu, bylo to večer 21. října, s Hankou odjížděli, bylo to, věřte mi, velmi tragické, nejen pro mě, ale i pro Sezimováky, možná i pro ty krtky. Říkal jsem, že mám svůj plán, ale jediný můj plán byl aeroplán…

Však to bylo také dosti trapné, pravil Baťa, pro mě jste tím ztratil veškerou vážnost, takhle se vůdce národa nechová! Měl jste se zastřelit už tehdy na podzim 38, nebo pak na jaře 48, když jste ničeho nebyl schopen… Dva státy jste přivedl k zániku, no nic, já už vám to vyčítat nebudu, já jsem v posthumním stavu, stejně jako vy, pan profesor Hus také, ostatně i k němu bych měl výhradu, jestli si uvědomujete, co jste rozpoutal, i když asi neúmyslně, že, kdybyste se nenechal upálit, ale třeba se nějak domluvil, tak se tady nemuselo dvacet let válčit a ničit a mohla se rozvíjet výroba a kapitalismus mohl začít u nás…

Setkání na vysoké úrovni v Sezimově Ústí