Marie Vaculíková se dnes dožívá devadesáti let. Půl roku po smrti Ludvíka Vaculíka, u jehož posledních chvil stála, jeho ruku ve své dlani. Bylo to v jejich domě v Dobřichovicích, Vaculík v posledních dnech už nevstával z postele v pokojíku s oknem do sadu. Na psacím stole psací stroj a rozepsaný fejeton, občas se prý zeptal syna Jana, jestli ho už poslal. Byla to klidná a svým způsobem záviděníhodná smrt, mezi svými blízkými, se ženou, kterou v životě tolik natrápil a zároveň ji potřeboval, kterou ale vlastně miloval ze všeho nejvíc, protože věděl, že mu bude nejdéle držet tu dlaň, až bude odcházet. Nechť to moralisté soudí, ale život těžko vecpat do jejich škatulat.
   "Víte, kdyby Vaculík nebyl takový, jak je, řešila bych svůj život jinak." To miřekla kdysi v jednom rozhovoru, který byl hlavně příjemným hovorem s někým, kdo je vám tak blízký, že byste se mu hned začli svěřovat.
   "Já vím, že se mnohé ženy právem ptaly, jak jsem to mohla vydržet. Ale, pane Peňási," řekla mi, "estébáci by měli velkou radost, kdybych se rozvedla, také mi to stále doporučovali. Ale já věděla, že právě proto to nesmím udělat. Že bych jim splnila jejich plán. Vaculík by přišel o půdu pod nohama. Tak jsem se rozvedla. Vlastně jim na truc. To není žádná univerzální rada."
   Během toho hovoru občas vešel do místnosti pan Ludvík, jako by kontroloval, jak se o něm mluví. "Ano, paní Vaculíková ví všechno líp a také to umí lépe říct. Dobře, že děláte rozhovor s ní." A zase zavřel, možná trochu zneklidněn, že je kolem Madly takový rozruch.
   To bylo před patnácti lety, když Marie Vaculíková vydala své dopisy Jiřímu Kolářovi Drahý pane Kolář... v nichž vystoupila ze stínu vaculíkovské literární postavy Madly a stala se tou chytrou a pronikavou ženou, jak ji samozřejmě desítky let znají její známí a přátelé.
   Na ty roky, kdy pravidelně týden co týden posílala dopisy do Paříže a Jiří Kolář jí odpovídal pohlednicí s koláží, vzpomínala jako na šťastná léta. "Víte," řekla mi, "já jsem se ani v těch slavných šedesátých letech necítila úplně nejlépe. Samozřejmě bylo dobré, že se poměry uvolňovaly, ale já tomu nevěřila. Nevěřila jsem tomu, že to Rusové nechají jen tak, proto jsem se stále bránila té euforii a cítila stále takovou brzdu. To v devadesátých letech jsem mohla konečně vydechnout. Jednak byla definitně svoboda a já jsem byla v důchodu, prožívala jsem své babičkovství, což je krásná záležitost. A každý zýden jsem přemýšlela, co napíšu panu Kolářovi. Najednou jsem myslela skutečně už jen na sebe. Do té doby jsem své názory vnucovala Vaculíkovi, některé zpracoval po svém. Jindy jsme se přeli. Teď jsem našla způsob, jak říkat své věci naplno a po svém!"
   Čtenáři byli nadšeni a své paní Madle skvěle rozuměli. A zároveň si říkali, jak se tam mnohé tomu vaculíkovskému podobá, jen je to řečeno jaksi obyčejněji, srozumitelněji, žensky normálně. Vaculík dobře věděl, proč chodil paní Vaculíkovou kontrolovat a proč byl trochu zneklidněn.
   Jako o Vaculíkovi o něm mluvila od konce šedesátých let, kdy se stal národní institucí. "Každý týden se čekalo, co Vaculík napíše do Literárek. Lidé ho doslova hltali. Já jsem s ním jezdila na besedy po republice a bylo to až neskutečné. Třeba jsme někam přijeli a ti lidé mě vůbec neregistrovali, ani mi třeba nepodali ruku, byli zcela zaujati Vaculíkem. Já jsem byla takovým pozorovatelem jeho zvláštní slávy. Zároveň musím říct, že jemu to bylo jedno, on to škrtal. Když jsem mu říkala, že na sebe bere hrozný závazek, on na to říkal: mně je to jedno, já žiju svůj život. Podle toho se skutečně řídil."
   Vaculík žil opravdu svůj život: na události, jako byl sjezd spisovatelů v roce 1967 a Vaculíkův historický projev, po kterém si šel doma lehnout, protože ho rozbolela hlava, Dva tisíce slov, které napsal, protože to někdo napsat musel, pak výslechy odposlechy, z čehož se paní Vaculíková naučila mluvit do telefonu krátce a výstižně a nikdy neplkat. Charta a tlak státní bezpečnosti, na to všechno se muselo nějak reagovat. To všechno tu dvojici vystavilo zkouškám, které si těžko dovedou jiní představit.
   Paní Madla se takovému tlaku snažila čelit, že zůstávala stále svou, ženou uprostřed vichru osobního i toho z vnějšku, matkou tří nadaných synů, ženou s kulturními i společenskými zájmy, se svým pohledem na věc, svět a společnost. Paní Madlou, paní Vaculíkovou.
   NAvštívil jsem paní Madlu naposledy letos v červnu, pár týdnů po Vaculíkově smrti. dobřichovický dům byl plný světla a zahrada shrabaná a upravená, jak to měl tata rád. Syn Jan kosil a paní Madla měla napečeno. Ukázala mi to lůžko a řekla: "Víte, já myslím, že se to všechno stalo, jak se to mělo stát."