Tanečnica

Hned vedle Jurkovičových perníkových chaloupek, o nichž jsem psal minule, je na radhošťských Pustevnách ještě jedna pozoruhodnost, tajemný hotel Tanečnica. Otvírali ho tady už v roce 1926, v červnu roku 1928 tu přespal prezident Masaryk, který pak křepce, napodobuje tím legendární túru Cyrila a Metoděje, došel po snídani až na vrchol Radhoště, kde mu dětské sbory zazpívaly vlastenecké písně, načež několik dítek prezident pohladil po hlavičce. Pak sestoupil, či spíš automobilem sjel dolů do Rožnova a asi pokračoval v cestě krajem, za který se nechal kdysi od Valachů zvolit poslancem do říšské rady.

Ten prezidentem navštívený hotel má však svá slavná léta zřejmě za sebou. Kdysi pojímal tisíce hostů, prvorepublikových, kdy horský turismus patřil k dobrému tónu měšťanstva, pak protektorátních, kdy Beskydy byly jediným naším zbylým horstvem, a potom v letech socialistických, kdy ubytovával tisíce odborářských Andělů na horách, kteří tu trávili turnusové dovolené společnými radostmi, společným stravováním, společným usínáním, společným rekreováním a společným bonzováním. Naše nová doba přinesla individualismus, masový automobilismus a těkavé rychlovýstupy a rychlosestupy, takže takoví hoteloví mastodonti jako Tanečnica, pokud přežili, přežívají ve stavu hibernace, uvedeni do stavu mezi spánkem a klinickou smrtí, na rozhraní bytí a nebytí. Tiše odfukují do krajiny jako pomníky někdejšího kolektivismu a sociálního turismu a možná se trochu chvějí o svůj osud.

Vešel jsem tedy do toho horského veterána a rázem se ocitl asi o čtyřicet let zpět, kdy ho zřejmě naposledy prznili takzvanou rekonstrukcí. Miluju takové okamžiky sestupu do vlastní minulosti. Vítalo mě velké atrium obložené odchlipující se dřevní lepenkou v barvě záchodové hnědi, opuštěná recepce s masivním pultem s omšelými poličkami, na nichž mezi prezervativy budilo lítost pár ošklivých suvenýrů, v okolí několik umělecky pojatých sušených květináčů a kunsthistorických pozoruhodností z časů kvetoucího husákismu. Byl jsem okouzlen. Rozhlížel jsem se kolem, nikde nikdo. Vystoupal jsem po schodech, ocitl se ve spleti nekonečných chodeb, došel jsem intuitivně i podle čichu do ohromné jídelny, jíž dominovala stěna z leptaného skla s motivem bači požíraného hladovými ovcemi. Vše v barvách sedlé krve a v estetice karpatské moderny. Stoly prostřené pro duchy a židle připravené pro přízraky, příbory nastražené pro zombie, nikde nikdo. Nahlížel jsem za bar a do kuchyně, ani noha, ani ruka, ani hlava, nic, žádný lidský element nerušil důstojný spánek tohoto beskydského mohykána. Prošel jsem se pak ještě několika chodbami a stále více žasl. Můj úžas vyvrcholil před cedulí, která ukazovala směrem k bazénu. Bazén tady, v horském hotelu?! Rozhodl jsem se v něm ubytovat! Tedy, ne v bazénu…

Z Pusteven, jež se tak jmenují údajně proto, že tu žili, snad v jeskyních, až do té doby, než je osvícenství osvíceně zakázalo, poustevníci, vede povinná stezka směrem k Radhošti. Je to takový národní chodník na rozmezí dvou kultur a dvou povodí. Jedním směrem teče vodstvo na sever do Baltu a Severního moře, druhým na jihovýchod do Černého moře, které oblévá Krym, ten bájný cancour. Tamodtud, s přestávkou v Cařihradě, přišli sem na Moravu ti dva bratři ze Soluně, Cyril a Metod, dědictví otců zachové nám, Pane!, zpívala ještě moje prostějovská babička. Podle tradice se prý vyštrachali sem na Radhošť, o čemž nebyl napevno přesvědčen ani pán, co nahoře v kapli těm dvěma zasvěcené prodával svaté obrázky, když jsem s ním o tom vedl krátkou odbornou debatu. Oni nebyli sice nijak staří, ti slovutní bratři, Cyril pětatřicet, Metoděj něco po čtyřicítce, tak by to mohli fyzicky zvládnout, ale předtím u Chazarů na Krymu prý dostali do těla a jízdní spojení s Moravou přes Balkán také asi nebylo nic moc, no, na Velehrad ještě vylezli, ale tady na Radhošť? Ale kdoví…

V té kapli, jež je nejvýš položeným Božím stánkem u nás, je na stěně pěkné vyobrazení od valašského lidového malíře Gajduška, jenž znázornil výjev, na němž staří Slované křepčí kolem rohaté a ušaté modly a už se chystají podřezat vyděšenou ovci a pak se zřejmě pomazat její krví a věnovat se orgiím. Tomu pohoršeně přihlížejí dva zarostlí hipíci, kteří sem přišli vztyčit kříž. Tím rohatcem a ušatcem byl samozřejmě bůh piva a pohostinství Radegast, jenž se s Crhou a Strachotou, tedy s těmi dvěma řeckými hippies, dělí duchovně o tento kopec. Bylo to z podstaty spoluvlastnictví konfliktní a hypotetické, neboť ani ta přítomnost Radegasta na Radhošti není nijak zaručená: slovanská mytologie je navíc dost pofiderní disciplína, spíš přírodní démonologie než nějaká sestava bohyní a bohů, kteří by měli nějaký konkrétní tvar a funkci. Strašidelné podoby těch Svarogů, Dažbogů, Mokošů a Perunů vychází z velké míry z podoby pitvorných trpaslíků, které u jedné fary v Meklenbursku vykopal koncem 18. století jeden německý duchovní, jenž se zajímal o bizarní starožitnosti, přičemž se záhy ukázalo, že šlo o podvrh. Těmito tzv. prillwitzkými idoly (vesnice, kde se ty figurky „našly“, se jmenuje Prillwitz), kde údajní slovanští bohové vypadají jako trochu hůř udělaní hinduističtí démoni, se nechal inspirovat i rodák z Frenštátu, sochař Albín Polášek. Ten se zavedl v Americe natolik, že si mohl udělat radost a roku 1930 věnovat skoro rodnému kopci sochu Radegasta. Pojal ho ve stylu folklorního surrealismu kříženého s americkým wrestlingovým zápasníkem. Socha Radegasta stojí asi na půl cesty mezi Pustevnami a vrcholem Radhoště. Není to už ten originální Radegast, kterého přivezl na Radhošť osobně sochař Polášek, protože ho udělal z umělého kamene, takže nevydržel bičování vichry a byl v roce 1998 opět svržen, tentokrát na kratší dobu. Dvacet let už tam stojí Radegast replikant, nyní ze žuly, takže materiálně povýšil. Pravý Radegast Poláškův je na radnici ve Frenštátu, ale to jsem si jen přečetl, ještě jeden je v pražské zoo, toho jsem tam před pár lety viděl.

Naproti tomu druhá Poláškova socha na vrcholu Radhoště je z bronzu a v klasickém stylu. Bratry Cyrila a Metoda sem vytáhlo v roce 1931 pět párů koní za osobní účasti Mistra Poláška. Drží v ruce byzantský kříž, který vypadá jako geometrický zaměřovač nebo nějaký příložník, a společně otvírají knihu, nejspíš průvodce po Valašsku psaného pro poutníky z Bulharska. Zajímavé je, co mají u nohou a čeho si ne každý všimne: je to taková menší verze Radegasta, ale v primitivnější podobě, takový neodborně vydlabaný totem, rukodělná práce praslovanských tesařů. Vypadá to, že ho bratři povalili, což by mohlo být chápáno jako čin ne právě tolerantní. Takže by se dalo říct, že Poláškovy sochy tady na Radhošti mají tezi a antitezi a že ty sochy spolu tvoří kosmologickou jednotu. Americký Valach Polášek má těch soch v okolí víc. Velmi podařená je ta, která by se mohla jmenovat Nahý Valach napadený vzteklým psem, ale oficiálně Souboj dobra a zla: stojí ve Frenštátu před muzeem a onen Valach, který se snaží servat ze sebe vzteklého vlčáka, se ve tváři podobá Metodějovi a ten se zas podobá překladateli Josefu Rauvolfovi, kterému to řeknu, až ho někdy potkám.

Když jsem se vrátil do hotelu Tanečnica, přece jen trochu ožil. V prázdné jídelně hrála hudba z časů mé maturity. Po chvíli čekání se objevila servírka, jež se pohybovala s půvabem mechanické loutky. Promluvila s jakýmsi silným východoslovanským dialektem a zeptala se, zda mám polopenzi. Chvíli jsem si nemohl vybavit, o co jde, tak jsem řekl, že do penze mám ještě pár let, ale už se to blíží, takže vlastně ano, asi mám polopenzi. Žena se na mě nechápavě podívala, nabídla mi čočkovou polévku a pak se zas strojovými pohyby vzdálila. Její neproniknutelný výraz mi připadal povědomý, jako bych ho viděl v nějakém jiném, minulém životě. Dojedl jsem čočkovku a šel se zeptat, jestli tady mají opravdu bazén. Kupodivu měli, ale nemohli si vzpomenout, kde mají klíče. Druhý den je našli. Já nenašel plavky

Konec Radegasta v hotelu Tanečnica