Fryderykova duše v Dušníkách

HLEDÁNÍ ŹRÓDŁA V LÁZNÍCH KLADSKÉHO POMEZÍ

Když jsem kdysi dávno začal jezdit do Polska, chvíli mi trvalo, než mi došlo, co to znamená, když některé město má za svým jménem příponu Zdrój. Ještě teď jsem to musel jedné inteligentní osobě vysvětlovat, ne že by ji to odhalení oslnilo, ale byla ráda. Znamená to překvapivě „lázně“ a vyslovuje se to zdruj. Hezké je také slovo źródło, na které tam často narazíte, neznamená to však, že tam máte jít na oběd, ale že tam tryská pramen, někdy přímo vřídlo.

Jako v Dušníkách, polsky Duszniki-Zdrój, městečku-lázničkách kousek od českých hranic. Dušníky jsou jedním ze tří „zdrujů“ v Kladsku, vedle Chudoby a Boru, tedy polsky Kudowa-Zdrój a Polanica-Zdrój. Do roku 1945 to byly samozřejmě „bády“, tedy Bad Kudowa, Bad Altheide a Bad Reinerz. Na všech těch místech tryskají železitoalkalické prameny, tedy kyselky, kterými se napájí klientela v naději, že taková nakyslá voda má nějaký pozitivní účinek na jejich neduhy. Taky se v těch vodách ovšem ráchají, nastudeno a nateplo, nechávají se zabalovat do mokrých prostěradel anebo, co já vím, ostřikovat na intimních místech. Začalo se s tím v druhé polovině 18. století, což byla doba zrodu i našeho lázeňství, ostatně patřilo to do jednoho kulturně-civilizačního okruhu, a přestože Kladsko nebylo už od roku 1742 součástí zemí Koruny české, mohlo to tady vypadat podobně jako v Karlových Varech nebo v Teplicích nebo třeba na Kynžvartě, samozřejmě s nějakými krajinnými a místními rozdíly. Vrcholným obdobím byl přelom 19. a 20. století, to se stavěly ty nejhezčí hotely a lázeňské domy, lázeňská architektura dosáhla kvality, na kterou nikdy nepřestane být hezký pohled, jezdili sem pacienti z celé Evropy, a to i velmi prominentní, takže v Kudově se chlubí třeba pobytem Winstona Churchilla, i když se nikde nedovíte, kdy tam konkrétně byl, předpokládám, že v roce 1908, kdy byl v Evropě na svatební cestě, dojel až na Veveří u Prýglu. Ale Goethe se tady stavil v roce 1790 po svém přechodu Krkonoš, to vylezl v září na Sněžku, pak skrz slezské Kladsko pokračoval až do Haliče, to byla nejvýchodnější cesta, kterou podnikl, dál už se tehdy nejezdilo.

Ale tedy, v Dušníkách byl – a stále je – tím nejdůležitějším hostem Chopin… To by ani jinak nešlo. Bez Chopina ostatně nebylo by Polsko Polskem… A kde je Chopin, tam je Polsko. A ať je Polsko jakékoli, a člověk nemusí být vždycky ze všeho polského jen nadšený, tak Fryderyk všechno smíří, všechno zvedne vzhůru, všemu dá vznešenost a důstojnost, dodá tu pravou polskou krásu, která je bolestná a přitom povznášející, byť je asi víc jen představou o Polsku než skutečností. A ta může být i docela tíživá, ba ubohá a nevábná, ale jakmile zazní Chopin, hned se zase srdce či duše naplňuje krásou, nadějí a jistotou, že život má mít ideály a bez nich vlastně ani nemá smysl, čemuž myslím hodně Poláků věří a v čemž se od nich my, přízemní pragmatici, lišíme a v čemž si s nimi ne úplně rozumíme. Ale kdybychom chtěli, tak můžeme začít v Dušníkách, u Šopéna.

Přijel sem na začátku srpna 1826 jako šestnáctiletý mladík, se svou matkou Justynou, polskou hraběnkou, rozenou Krzyżanowskou, a dvanáctiletou sestrou Emilií, ta měla před sebou už jenom rok života, umřela na tuberkulózu. Ta mučila celý krátký život i věčně nemocného Fryderyka, který tady chodil dva měsíce poctivě na kúry. Ty začínaly už v sedm ráno a spočívaly v koupelích a v neustálém pití kyselky. Po obědě pak v procházkách po okolí, což Chopin opravdu podnikal a prý se mu blízké kopce líbily. V Dušníkách byly a jsou dva hlavní prameny, jeden Zimní a druhý Letní, hosté je střídali, u jednoho z nich obsluhovala panstvo mladá dívka Božena, tedy Češka, byla stará asi jako Fryderyk, prý v sobě našli zalíbení, ovšemže plaché, každopádně si asi rozuměli jazykově, ve Varšavě byl Chopinovým prvním učitelem hudby klavírista a skladatel Vojtěch Živný, kterého měl Fryderyk velmi rád, ani mu nevadilo, že už dávno svého učitele ve všem předčil. Jemu ostatně psal z lázní dopisy, velmi originální a vtipné, Fryderyk kromě hudební geniality dobře maloval a kreslil a zajímavě psal. Mimo jiné se tam ovšem zmiňoval, jak trpí, protože místní promenádní kapela hraje falešně, navíc klavír, který je v koncertním sále místního divadla, kam může chodit hrát, není nic moc. Přesto na ten klavír podnikl ve dnech 16. a 17. srpna 1826 svá první veřejná vystoupení mimo Polsko, neboť Bad Reinerz leželo samozřejmě v Prusku, Chopinovy cesty po Evropě měly teprve přijít. A souviselo to s onou Boženou, neboť jednoho dne ji Fryderyk marně hledal u pramene, pak se dověděl, že den předtím zemřel Boženin otec, snad měl nějaký smrtelný úraz v nedaleké slévárně. Takže první Chopinovy koncerty v zahraničí se staly hned koncerty charitativními, výtěžek byl věnován Boženě a jiným sirotám.

Ten sál, kde mladý Chopin hrál, možná už některé svoje skladby, stojí uprostřed lázeňského parku, před ním se od roku 1976 vzpíná socha vyzáblého upíra, tedy Chopina chorobně romantického. Odhalovali ji tam k výročí koncertu a také k třicátému výročí chopinovského festivalu, který se tam poprvé konal v létě 1946, tedy rok po připojení Kladska k Polsku. Nápad konat tady festivaly se samozřejmě nabízel, byl to také způsob, jak do toho kraje Polákům dost cizího vnést polského ducha, jak tedy Bad Reinerz polonizovat, jak z něj udělat Duszniki-Zdrój. Od té doby se vždy na začátku srpna ty klavírní festivaly konají, myslím, že to tady může být docela pěkné, nevím, jestli se tam jezdí taky z Čech, snad ano, je to opravdu kousek, skoro mám chuť si tam něco na příští rok zabukovat.

Teď byl pokročilý podzim, listí skoro opadané, cestičky blátivé, lázeňský park melancholický až do jakési tesknoty. Z okolních kopců menšího vzrůstu se snášela mlha, lázeňští hosté byli na procedurách, některé vily byly opuštěné, jiné nesly stopy ne právě citlivých přestaveb. Uprostřed parku tryskal vodotrysk. Hlavní sanatorium se jmenuje Jana Kazimíra, což byl málo úspěšný polský král, který se tady zastavil, když v roce 1669 utíkal z Polska. Vešel jsem dovnitř, byla tam velká jídelna, u vchodu se řadili lázeňští hosté, samí sympatičtí lidé, takoví Chopinovi posluchači na penzi. Zařadil jsem se mezi ně, poslouchal jejich štěbetání, měl jsem pocit, že s nimi splývám, jen řídký knírek polského typu mi chyběl, už jsem se blížil k źródłu, už jsem bezděky popadl tác a natahoval ruce k talíři se zupou, už se mi sbíhaly sliny na kurczaka z ziemniakami, když se ozvalo: Ale pan nie jest gosciem uzdrowiska… Hlas a pohled přísného lázeňského dozoru, samozřejmě kobiety, byl neúprosný. Rychle jsem se omluvil, přičemž jsem se snažil, aby mé „przepraszam“ znělo co nejméně česky, a rychle se vzdálil.

Měl jsem dvě hodiny do odjezdu vlaku, což bylo tak akorát na… návštěvu Muzea Papiernictwa, kterému jsem se chtěl vlastně vyhnout. To je ovšem slavná věc, ta papírna v Reinerz/Dusznikách, opravdu unikát, především nádherná barokní stavba, takový zámeček s volutovým štítem a šindelovou střechou a dalšími rozkošnými záležitostmi, které sloužily jako přístřeší pro výrobu papíru už od poloviny šestnáctého století. První papírník sem přišel ze Saska, jmenoval se Nikolaus Kretschmer a dostal od císaře Rudolf II. patent dvorního dodavatele papíru pro dvůr v Praze, prostě exkluzivní firma. Až do roku 1939 se tady vyráběl papír tím prastarým a tajemným způsobem, který se předával z generace na generaci, rodiny se tady držely vždy dvě stě let, poslední se jmenovala Wiehr, jak asi skončila? Koupil jsem si lístek a prošel tři patra, z nichž nejzajímavější bylo přízemí, kde se doposud na ukázku, možná pro nějaké grafiky, vyrábí krásný hrubozrnný ruční papír. U kádí s kašovitou hmotou tam stojí chlap v zástěře a nabírá papírové řídké těsto a jemně ho roztírá na desky, které se pak asi lisují a suší. Sledoval jsem tu krásnou rukodělnou práci a měl jsem co dělat, abych pana papírníka nepožádal, aby mi dal… líznout. Ovládl jsem se a šel na ten vlak.