Eintopf na rýnských hradech

TAM, KDE LODNÍKY A PLUKOVNÍKA KOČÍŘE LÁKALA LORELAY

Na vojenské katedře Univerzity Karlovy vynikal v lampasáckém sboru jistý plukovník Kočíř, který si rád hrál na intelektuála. Měl nás na tzv. politickou přípravu, což byla obzvláštní příšernost, ale aspoň to byla zábava. A tento zelený vzdělanec měl parádní číslo s Loreley… Začalo to tím, že pravil vemlouvavým hlasem: „Soudruzi studenti, jsou mezi vámi germanisté? Pak jistě znáte báseň Heinricha Hajného Loreley…“ A spustil, afektovaně, jako by byl třeba herec Přeučil: „Ich weiß nicht, / was soll es bedeuten, / Daß ich so traurig bin; / Ein Mährchen aus alten Zeiten, / Das kommt mir nicht aus dem Sinn…“ Pak se zastavil, mávl pateticky rukou a řekl: „Nu, nechme toho, mohl bych ji recitovat celou…“

Tento výstup opakoval každý rok před novým publikem a byl úvodem k jeho výkladu o zrůdných imperialistických plánech s vyhozením skály na Rýně, čímž by se docílilo zaplavení severoněmeckých nížin a tím se zabránilo ve vítězném postupu vojsk Varšavské smlouvy při odvetnému úderu po útoku NATO. Člověk toho směšného, přitom i nebezpečného člověka pozoroval, myslel si své a třeba snil o té krajině u Rýna a o víle Loreley, která na té skále seděla a svým zpěvem lákala lodníky do zrádných hlubin. Tam se nejspíš nikdy nepodívám, nebo podívám, až odtud uteču, nebo já nevím, možná že ta válka třeba bude, bůhví, vůbec si hlavně nedovedu představit, že bych šel na vojnu, ale co mám teď dělat? Pak mě z té katedry vyhodili, hrozily mi dva roky, ale naštěstí se blížil listopad ’89 a tím se to nějak vyřešilo. Kde je dnes asi konec plukovníku Kočířovi? Tehdy mu bylo tak padesát, to ještě může žít, radši bych mu měl změnit jméno.

Ať je to jakkoli, skála, na které to říční strašidlo sedí a „má démantový pás, drahými šperky září a češe si zlatý svůj vlas“, jak se v té Heineho básni praví, stále stojí, trčí nad Rýnem, který tam opravdu teče dost prudce, lodě si tam musejí dávat pozor na skaliska, i když už lodníci určitě dobře vědí, jak na ně. Nejlépe se k té rýnské atrakci člověk přiblíží na kole, což je ideální prostředek pro objíždění rýnských břehů, kde pochopitelně vedou stezky, stejně jako silnice a z obou stran železnice, přičemž nejzajímavější tam jsou přívozy čili německy Fähren. Ty tam jezdí často a myslím zcela dostatečně nahrazují mosty, jež by pohyb přes řeku zbytečně zrychlovaly a kazily by výhledy. Fakt je, že se tam vybírá mýto, ale to se dřív na mostech dělalo taky a mělo to svou logiku. Dočetl jsem se, že přívozy tam měli už Keltové a pak Římani, po nichž se tam našly v říčních naplaveninách kotvy a zbytky prámů.

Naše kola byla z půjčovny, kterou v městečku Bacharach provozovali manželé na penzi, již si tím vylepšovali. Městečko Bacharach je krásné, jak se tam člověku, který se neleká pojmu „rýnská romantika“, může jevit snad všechno. Krajina od Bonnu přes Koblenz po Mohuč, což je asi sto padesát kilometrů, to je luxusní promenáda Germánie, přičemž ta úplně nejparádnější část začíná někde u Sankt Goaru, malého města u té skály, pod níž sedí socha Loreley, mimochodem dost eroticky pojatá, a končí u města Bingen. Tam měla kdysi v raném středověku svou zahrádku zakladatelka mystické botaniky, svatá Hildegarda z Bingenu. A střed těchto dvou ženských archetypů, vábivé a ničivé Loreley a vlídné a léčivé Hildy, je v tom Bacharachu, což je jméno snad původem keltské a jmenoval se tak velký hitmaker Burt Bacharach, jehož sladkou píseň Raindrops Keep Falling on My Head jsem si nahlas během té jízdy prozpěvoval, již vzhledem k tomu, že opravdu co chvíli sprchlo.

Tahle krajina středního Rýna je vyšperkovaná stuha či štóla, jejímž středem teče „Vater Rhein“, ta páteřní řeka Evropy. Na obou březích je dekorována soustavou velmi pitoreskních říčních městeček, která měla výhodu malého prostoru, takže se nemohla příliš roztahovat, díky čemuž zůstala tak malebná. Jsou v nich zpravidla gotické kostely, obvykle klášter, zbytky opevnění s branami a soustava hezkých hrázděných domů, ve kterých jsou penziony anebo něco na ten způsob. Je to tam staroněmecky vyfintěné a vyšlechtěné, někomu se to může jevit kýčovité, ale to je povrchní pohled, který má původ v nějakém citovém nedostatku či neochotě prostě uznat, že udržované věci jsou obvykle také hezké.

Hned za střechami těch velmi německých domů začínají strmě se vzpínající řady vinic, které se táhnou tak vysoko, jak jen to jde. Celou dobu mně táhlo hlavou, jak asi vypadá taková práce na viničním svahu, který je téměř kolmý, takže se na něm může udržet leda tak koza či kamzík, ale i ti mohou mít potíž s gravitací. Ale nejspíš to nějak jde, snad je vinař přivázaný, nebo si na to najímají nepálské Gurkhy, kteří nemají závrať a udrží se i na skalní stěně. Slyšel jsem ovšem, že celkově vinic ubývá, neboť opravdu mizejí lidé ochotní tvrdé práci na nich zasvětit život, takže tradiční vinařské rodiny zanikají, z dětí jsou sociologové, antropologové, sociální a genderoví pracovníci a ti už prořezávat vinné kořínky nebudou. Ale je těch vinic pořád ještě dost, takže někdo to dělat asi musí, také rýnské víno se tam dole prodává a nejspíš i pije, aspoň doufám, já si sklenku taky dal.

Vinicemi to tam ovšem nekončí. Ještě o trochu výš nad nimi se vzpínají hrady a hrádky více či méně bizarního vzhledu. Jsou z nich fantastické výhledy do rýnské krajiny, jež vzbuzuje v člověku velmi wagnerovské pocity: ovšem – mezi námi – nejkrásnější rýnskou hudbu složil v Rýnské symfoniiRobert Schumann, zajímavé je, že Wagner i Schumann byli Sasové, tedy daleko od Rýna. Ty hrady jsou sice středověké a strážily rýnské vodní cesty, ale přestavěné a dostavěné jsou během 19. století, kdy se v Porýní rozmohl turismus: proto jsou ještě romantičtější a strašidelnější, než by byly normálně. Jejich jména obvykle obsahují výraz pro skálu, hranu či útes: Hoheneck, Stolzenfes, Stahleck, Reichenstein… Zajímavou výjimku tvoří dvojice hradů Maus a Katz, tedy Myš a Kočka, jež jsou od sebe asi pět kilometrů. Zatoužil jsem se vydrápat i s kolem na hrad Myš, nic moc tam k vidění nebylo, hrádek, který tam stojí od 13. století, je zavřený, ale co bych pro hradní romantiku neudělal? Těch hradů je tam snad nejvíc na světě, prý přes čtyřicet pěkně v řadě za sebou, takže každých pár kilometrů jeden, kdyby se člověk rozhodl ke každému vylézt, pravděpodobně by ho to za chvíli přestalo bavit a po zbytek života by hrady nesnášel. Ale já to činil jen namátkově a vedle Myši jsem vylezl ještě na mohutný hrad Schönburg nad městečkem Oberwesel a na hrad Stahleck, jenž se tyčí nad Bacharachem a je v něm mládežnická ubytovna čili Jugendherberg, což je docela užitečné zařízení, protože v něm obvykle mají vývařovnu, ve které se lze slušně a lacině najíst, nejlépe německého eintopfu, což je mnohem lepší a chutnější jídlo, než za co se má. Škoda že už si ho v Německu jen tak lehce nedáte, i v tom tahle heimatkultur mizí. Ale tady ho měli.

A protože je to jídlo velmi historické, ba našel se i v žaludcích starých Germánů zachovalých v severoněmeckých bažinách, lze si představit že si ho mohl v Bacharachu dát i Karel IV., který tady v tomhle městě slavil na začátku března 1349 svou svatbu. Byla to jeho druhá svatba, manželkou se mu stala Anna Falcká, dvacetiletá krasavice, dcera rýnského falckraběte, matka prvního Karlova syna Václava, který se narodil v lednu 1350, takže hypoteticky mohl být počat tady v Bacharachu: chudáček po roce života umřel. Snažil jsem se po té svatbě nalézt nějaké stopy, ale marně; a nezdálo se mi, že by se tato událost, pro nás jistě významná, zapsala do paměti obyvatel: já se o ní ostatně také dověděl až na poslední chvíli. Ale za vzpomínku tady stojí. Karlův životopisec Jiří Spěváček píše, že se slavilo celý týden, takže možná i na ten eintopf došlo, ona taková zeleninová polívka dělá dobře na žaludek. Mohu potvrdit.

Ještě pro jistotu začátek českého překladu Heinovy básně, jedné z nejznámějších básní německého jazyka vůbec: „Já nevím, co vskutku je se mnou, / že jsem tak zkormoucen, / jak dávnou tu báji temnou / mám vypudit z hlavy ven.“ Překlad František Hrubín, recitace plukovník Kočíř.