Sázava

Tak tedy ještě jednou: Sázavský klášter byl zrušen dekretem Josefa II. v roce 1785, tehdy zde žilo kolem dvaceti mnichů, byl to tedy takový spíš menší klášter, pravil pan farář Cigánek, když jsme vešli do kostela Panny Marie a svatého Prokopa a postavili se kousek od brány s mříží z glagolice, o jejímž sázavském výskytu jsem psal minule.

Ale o mnoha věcech jsem nestačil napsat, třeba o svatém Prokopovi, poustevníkovi sázavském, by se toho mělo napsat mnohem víc. Nebo o tom, že tady byl dvakrát Mácha, který to tu měl v okolí prochozené a také ho muselo přitahovat torzo toho kláštera, o němž asi chtěl napsat román, nebo aspoň novelu, kterou sotva začal. A vůbec jsem nestačil napsat o Sázavě, o tom městečku u vody a po vodě pojmenovaném, kde rodina Kavalírova provozovala kdysi huť sklářskou, což v nějaké podobě snad pokračuje, a kde se vyskytují různé zajímavosti, třeba sezonně Pavel Kohout a nastálo Michal Viewegh, což je okolnost sama o sobě pozoruhodná, ale vhodná nejspíš pro jiný žánr. S Michalem mě pojí dlouholeté přátelství, k Pavlu Kohoutovi chovám letitý respekt – a také je můj přítel. Jejich příbytky vyššího rekreačního typu stojí v odlehlejší části města. V létě odtamtud vítr přináší vůni barbecue, zaznívá šplouchání vířivých bazénů a zvuk odpálených špuntů z lahví šampaňského. V zimě je tam klid, občas lze zaslechnout vytí psů lepších odrůd. To jsem však opravdu odbočil.

Důstojný pán Cigánek pokračoval: V roce 1787 se sem, do zrušeného kláštera, přeneslo sídlo sázavské farnosti z kostela svatého Martina na druhé straně řeky, kolem jste možná šli, když jste vystoupili na zastávce Sázava – zastávka. Od té doby tady byli normální diecézní faráři, já jsem zatím poslední, jsem tady šestý rok… Nevyužívanou část kláštera koupil kapitán rakouského vojska, rytíř Tiegel von Lindenkron, který klášter přebudoval na panské sídlo. Přitom setřel klášterní charakter těch budov, zatřel fresky v křížové chodbě, zboural chodbu, která vedla mezi opatskou kaplí a prelaturou, zkrátka přebudoval klášter na to, čemu se pak na Sázavě říkalo zámek. Tiegelové von Lindenkron tu žili celé 19. století, zůstalo tu po nich klasicistní funerální sousoší od Václava Prachnera, jistě jste si ho všimli…

Ano, kývl jsem. Je tam německý nápis, chvíli jsem se ho snažil luštit. Nějaké romantické verše o věčné památce a stínu smrti, již prozáří jas věčnosti. Krásný náhrobek, ten Prachner byl mistr… Mít od něho hrob, to by bylo terno. Škoda že se už takové nedělají. Prachnerům se tady na Sázavě asi líbilo. Jejich předek tady vyřezal oltář, ten, před kterým jsme stáli, na jedné straně svatý Vojtěch, na druhé Václav. Do toho Prokop. České nebe. Čisté rokoko, polovina 18. století, prý tam v hlavičkách andělíčků portrétoval Prachner své děti, měl jich asi osm, každý dostal svou kebulku. Oltářní obraz je od Jana Petra Molitora čili Mlynáře, asi spíš Millera, malíře barokního. A už vás nebudu přerušovat, velebnosti.

Farář Cigánek pokračoval: Poslední rodinou, které zámek patřil, byli Schwarzovi, těm byl v roce 1950 zestátněn. Ale už předtím, v roce 1940, sem přišel páter Karel Method Klement, benediktýn z Emauz, nadchl se pro obnovu Sázavského kláštera a té ideji zasvětil zbytek života.

A skautingu, tomu zasvětil mládí, doplnil bych, neboť páter Klement, nazývaný skauty laskavou přezdívkou Černý diktátor, to proto, že ani v přírodě neodkládal sutanu, byl zakladatel skautské družiny pro chlapce ministranty Legio angelica. Hodně těch kluků pak bylo v padesátých letech zavřených, třeba opat Anastáz Opasek, opat chuligán, jak mu říkali muklové, oceňujíce jeho tvrďáctví: to měl ze Skautu, z andělské legie.

A ten páter Klement, pokračoval od pohledu tvrďák Cigánek, se svými druhy provedl směnu velkostatku v Suchdole u Prahy a získal panství na Sázavě a za něj pak se svými benediktýny, kteří chtěli navázat na svatoprokopskou tradici, koupil část kláštera. V roce 1941 odsud musel páter Klement odejít, ale v roce 1945 se mohl vrátit a chvíli to vypadalo, že se tu obnoví klášterní život, což se tedy vlivem známých historických událostí nestalo. Páter Klement, má tady u kostela bustu, už tady zůstal jako farář a v dost zvláštní atmosféře tady v roce 1953 slavil devět set let od smrti svatého Prokopa. To u toho tady byl kolaborant a alkoholik, špatný kněz Josef Plojhar, který tady nechal umístit nápis Ex oriente lux, tedy Od východu světlo.

Ano, ten Plojhar, což byl tedy zvláštní vejlupek, to myslel proradně, že jako od Sovětského svazu, že Rusové a bolševici jsou ti praví světlonoši, ale je za tím i ta věčná nejistota Čechů, jestli náhodou nepatří spíš na Východ než na Západ. To se projevuje pořád, tehdy v 50. letech to byla vlastně státní doktrína, a protože komunisti museli počítat s tím, že obyvatelstvo bylo pořád docela katolické, tak se jim ta Sázava s tou údajnou staroslovanskou tradicí hodila, že vlastně to křesťanství přišlo taky od Rusů, Cyril a Metoděj sice nebyli úplně Rusové, ale trochu něco jako Bulhaři, kteří jsou takoví trochu tmavší Rusové, a tak vykonstruovali Sázavu jako pokračování Velké Moravy v jádru Čech. A proto myslím to byl takový trochu hýčkaný klášter, ta Sázava: já jsem tady, pane faráři, byl kdysi jako malý kluk a byla tady na zámku taková výstava a snad jsem ten nápis ještě viděl. Ostatně, já byl pionýr, takže když mi to otec přeložil, tak jsem se s tím ztotožňoval. Ostatně, to je jasné, že světlo je od východu, to se nedá popřít. A i jaksi psychologicky má člověk nejdřív rád východ než západ, to je jako že má radši bílou než černou. V tom měli komunisti a proruská klika vždycky výhodu. Takže ta slovanská Sázava, to bylo takové světlo v temnotě, bez ohledu na to, že to bylo daleko víc přání než skutečnost.

Inu, to si tam napište pak, co chcete, ale jestli vás to zajímá, tak já budu pokračovat, řekl pan farář. Skončil jsem rokem 1948, kdy byl areál zestatněn, a pak přišlo jaro 1950, kdy komunisti přepadli a zrušili kláštery, mezi nimi pochopitelně i tady ten, i když ten byl zrušen už za toho Josefa, takže se trochu opakovalo to, co už se jednou stalo. Majetek benediktýnů byl sebrán, farnosti zůstal kostel, fara a farní zahrada, zbytek areálu převzal Národní památkový ústav, což byl stav, který trval v podstatě až do církevních restitucí v roce 2012. Tady to bylo specifické tím, že to bylo celé v roce 1965 vyhlášeno národní kulturní památkou, což přece jenom znamenalo určitou ochranu. Jak to tady vypadalo v 70. letech, můžete vidět v jednom dílu Majora Zemana, jmenuje se Rubínové kříže…

No ovšem, to je ten báječný díl, ohlásil jsem se jako znalec, kde se spojí dohromady nacisti, banderovci, sudeťáci, mniši a kriminálníci. Honza Zeman se tam přestrojí za nacistu Lipinského, kterého předtím esenbáci zastřelí, pak vypáčí s Karlem Hlušičkou kasu a potom spolu s Petrem Haničincem pašují zbraně do kláštera, kde je čeká zločinný opat, kterého si zahrál s obvyklou elegancí Jiří Adamíra. Ten chce propašovat v rakvích klášterní zlato z té, jak jízlivě pronese, „bezbožné země“. Nedostavěné pilíře chrámu dodávaly mnišskému spiknutí patřičnou zlověstnost. Nakonec to ale dobře dopadne, lidová moc se všemi zatočí. Skvělý díl.

To zanechalo stopy, řekl páter Cigánek, však taky víte, jak se to táhlo s církevními restitucemi… Tady se to pohnulo v roce 2015, kdy jsme převzali část areálu a začali plánovat celkovou obnovu. Mezitím byly vyhlášeny programy IROPu, jestli víte, co to je, šíleně papírů a vyplňování, slíbili jsme tam hory doly černý les, ale v roce 2016 jsme dostali dotaci, čtyři roky se tady stavělo a opravovalo, nová střecha, varhany se restaurovaly a ten oltář s Molitorovým obrazem taky, nejkrásnější věc je ovšem opravená krypta s ostatky svatého Prokopa, tam se teď půjdeme podívat.

Světlonoši s rubínovými kříži