Sedlec

Vždy když jedu vlakem do Kutné Hory, pozoruju ty Italy, Francouze nebo Japonce, kteří si v průvodcích nebo kde přečetli, že musí do Kutné Hory, neboť je to unikátní místo, a že když mají na Prahu tři nebo čtyři dny, jeden den musí někam na otočku, takže mají na výběr buď Karlštejn, nebo Kutnou Horu. A vždycky trochu škodolibě sleduju, jak vystoupí z vlaku ve stanici Kutná Hora hlavní nádraží a jsou udiveni, na jakém podivném místě se to ocitli, a i když ze smartfounů už vědí, že to město, kvůli kterému sem přijeli, je ještě tři kilometry daleko, bezradně se rozhlížejí, co budou dělat a jestli takhle opravdu vypadá nádraží toho slavného města. Někteří pak nastoupí do krabicovitého vlaku, který čeká nenápadně na první koleji, a s ním dojedou na stanici Kutná Hora město, kde na tom nejsou o nic lépe, protože ani tam to nevypadá, že jsou v nějakém slavném městě.

Někteří se ale vydají pěšky. A jdou podél plechových ohrad a kolem povalených zábradlí, míjejí ošklivé domy, které kdysi vypadaly lépe, kolem nich se valí auta a zase jdou kolem nějakých krabic a hangárů, ale už vidí loď katedrály, která jako by byla zaparkovaná v nějaké továrně, takže připomíná tirák, který tam najel zezadu a čeká, až ho naloží nějakým zbožím, kdo je informovanější, ví, že to budou kartony cigaret. Neboť na tomhle místě došlo kdysi k zázraku, který by se dal přirovnat k zázraku proměnění čili eucharistie a chléb se tam proměnil v cigarety, které tam vyráběl stát, jenž nejprve rozhodnutím Josefa II. zrušil klášter a od roku 1812 v něm začal sušit tabák a pak z něj dělat různé kuřivo. Takže tenhle podélný klenot sakrální architektury, kterého se dotýkal sám Santini, je vlastně chrámem tabákovým a skutečně poněkud svým dlouhým tvarem připomíná delší cigaretu či snad viržinko, což samozřejmě je nadsázka a nesmysl.

Ale je fakt, že je to místo, kterým procházely dějiny; a ty byly všechno možné, jen nikoli pokojné a klidné. Cisterciáci, ti bílí mniši s černým škapulířem, sem přišli roku 1142, tedy ještě za života svatého Bernarda z Clairvaux (zemřel 1153), duchovního otce řádu, takže vlastně šlo o něco velmi moderního. Sedlecký klášter byl prvním cisterciáckým klášterem v Čechách, až po něm následují Plasy, Osek, Vyšší Brod, Žďár, Zlatá Koruna, Zbraslav… Dvanácté a třinácté, dvě nejkrásnější století středověku, jsou duchovně století cisterciáků. Jim vlastně vděčí Evropa za to, čím dlouho byla, tedy pečlivě obhospodařovaným kusem světa s polnostmi, sady a udržovanými lesy, s vesnicemi, které spojují cesty, po nichž lze putovat, aniž se člověk musí bát, že padne do močálu nebo se ztratí v pralese. A protože to byli muži schopní a vzdělaní v různých oborech, má se za to, že sem, do krajiny nikoli neobydlené, přišli již v souvislosti s tím, co se pak projevilo jako exploze a co se stane základem bohatství českého státu. V souvislosti s bohatstvím, které se ukrývalo v zemi, odkud je bylo nutno vyzvednout. Místo, které pak dostane jméno Mons Cuthna neboli Kuttenberg čili Hora Kutná, se stane středoevropským Klondikem a díky svému bohatství a lidnatosti po Praze druhým městem království. Je to přitom dítě kláštera v Sedlci, má se k němu jako plod k semeni nebo květ k větvi. A ten květ se rozvine rychle a překotně, což je na Kutné Hoře ještě vlastně znát, neboť ulice a uličky tam vedou jakoby beze smyslu, zmateně a chaoticky, jako by jimi probíhali permoníci, kteří se rychle vynořují a zas mizí ve štolách, jimiž bylo okolí prošpikováno.

Ale stejně se dnes člověk musí hodně snažit, aby si dovedl představit, co v době svého největšího rozkvětu klášter v Sedlci znamenal. Tady měli v knihovně, která byla největší v předhusitských Čechách, Codex gigas, obří knihu středověku, po třicetileté válce skončila ve Stockholmu. Tady vznikla, nebo aspoň byla objednána nejkrásnější monstrance své doby, která sama připomíná gotický chrám, jejž nadnášejí andělé ze zlata a stříbra: po různých peripetiích je zase přechovávána v klášterní klenotnici. Chrám Nanebevzetí Panny Marie se vypínal a hlavně do délky táhl ve své majestátnosti už ve 14. století, po husitském rabování roku 1421 málem zanikl, Žižka prý byl tak naštvaný na toho, kdo ho zapálil, že rozkázal nalít mu do hrdla roztavené stříbro. Chrám byl dvě stě let v troskách, pak z nich vstal za asistence Santiniho, ale po zrušení kláštera za Josefa II. roku 1783 upadl znovu a katedrála, byť v pravém slova smyslu o katedrálu nejde, musela přijmout roli „obyčejného“ farního kostela obce Sedlec.

Tisíce těch farníků mají dekomponované kosti nedaleko odtud, v kostele Všech svatých, kterému se nepřesně říká Sedlecká kostnice. Je to jeden z největších, ale především „nejkrásnějších“ karnerů čili kaplí či kostelů s ossuariem, tedy kostnicí. Nikde jinde, pokud vím, a to jsem pilným navštěvovatelem podobných atrakcí, si s lidskými pozůstatky nezahráli s takovou invencí, s takovou pečlivostí a hravostí jako tady. Nikde jinde nevzniklo takové umělecké dílo, o kterém se dá mluvit jako o velkém kostním sousoší, o tiché opeře smrti a zániku, o mementu, které promlouvá tichem tisíců kostí, lebek a hnátů. Člověku naší doby se to může jevit jako bizarní scenerie nepochopitelného kultu smrti. Smrt má být přece odklizená, nemá člověka obtěžovat, ukazovat se mu, připomínat se. Má být tichá, nenápadná, schovaná do nemocničních pokojů nebo hospiců, kde si s ní umějí kultivovaně a decentně poradit. Ostatky pak nejlépe bez obřadu rozptýlit na růžovém palouku. Žádní kostlivci, žádné lebky ani zkřížené hnáty. V těch si mohou libovat jen barbaři – anebo křesťané.

Smrt a kosti byly ale s člověkem stále: ne proto, že by je miloval, ale naopak proto, že miloval život a že na něm lpěl. I to hrůzné, přitom krásné divadlo smrti v Sedlci má svou logiku a svůj řád. Lebky nenaskákaly do pyramid náhodou či samy, údy se neseřadily bez rozmyslu a jen tak. Ty nejstarší sem přilákala obzvláštní přitažlivost místa spojeného s nejposvátnějším místem křesťanství, místem Kristovy smrti na Golgotě. Tu navštívil během své cesty do Jeruzaléma sedlecký opat Heidenreich, rádce a důvěrník krále Václava II., nabral prsť, kterou pak, když se vrátil do Čech, rozsel u brány kláštera. Tím vznikla svatá půda, svaté pohřebiště, jež lákalo zástupy nebožtíků, kteří si přáli, aby v něm spočinuli. Kalvárie nebo jinak též Golgota je hora, která tvarem připomínala lebku (za ty dva tisíce let zmizela pod nánosem svatých staveb) – a též její jméno vlastně zní hora Lebky. Vedle Hory Kutné je též Hora lebeční.

Všechny ty hnáty jednu po druhé bral do rukou pan František (či Franz) Rint, řezbář z České Skalice, kterého do Sedlce pozval majitel sedleckých statků, kníže Karel III. ze Schwarzenbergu, prapradědeček našeho Karla. To bylo ovšem až v roce 1870, vlastně teprve nedávno a na konci „života“ sedlecké kostnice. František Rint měl po ruce svou ženu a dvě děti. Nosily mu lebky, kosti, nejprve je ovšem vypraly v chlorovaném vápně, otec Rint je bral do rukou a přemýšlel, nač by se nejlépe hodily a kam by pasovaly. Musela to být pozoruhodná práce. Vrcholem preciznosti je skvostně vyhotovený schwarzenberský znak ze všech druhů lidských kostí: když si erb podrobně prohlížíte, najdete i bederní kosti a ovšem vějíře z lopatek, ze kterých je sestavena knížecí koruna. Nejvíc pozornosti však upoutá nejatraktivnější položka erbu, havran klovající do oka Turka, památka na udatenství předka Adolfa při bojích u Rábu, tedy Györu, zkrátka u Havranu. Čí lebka asi posloužila jako Turčínova palice? Co by asi její majitel, zajisté křesťanský, na svou posmrtnou existenci řekl? Třeba: Ale jistě, Jasnosti, milerád posloužím… Tolik pozornosti si moje lebka za života nikdy neužila.

Golgota čili hora Lebky u Hory Kutné