Piják věčnosti v kavárně Slavia

VZPOMÍNKY NA KOLÁŘOVSKÝ STŮL, KDE JSEM NIKDY NESEDĚL

Seděl jsem v kavárně Slavia, bylo nedělní dopoledne, pár dní před zimním slunovratem, od rána šero, jen občas studené slunce olízlo hladinu Vltavy, nad níž se míhali rackové, nebo se mi, když to teď píšu, aspoň zdálo, že by mohli. Seděl jsem u malého kulatého stolku, před sebou skleničku vymačkaného pomeranče za devadesát a hrnek s kávou, ale už dávno ne černou za cca tři osmdesát, na kterou se tady chodilo v jiných, literárních časech, to už by možná ani personál nevěděl, co to je a jak to udělat, ale míchal jsem obligátní cappuccino za sedmdesát pět. Velkým oknem jsem hleděl na podloubí Národního divadla, které občas zakryla projíždějící šalina, haha, tramvaj. Stačilo otočit hlavu a tam se tyčil ponurý vrch svatého Vavřince, lidově Petřín, a vedle celé to slovutné panorama z dávné zelené stokoruny.

Zase jsem si uvědomoval, jak je to vlastně nádherné místo. Praha je dohromady a vcelku spíš strašné město, dovedené svým obyvatelstvem do stavu nepřetržitého úpadku a samolikvidace, ale na některých místech je tak nádherná, že jí člověk všechno odpustí a prosí ji na kolenou, aby ji mohl ještě dlouho milovat a sloužit jí a plazit se u jejích nohou. A tohle, tohle je nejspíš její srdce nebo nějaký jiný důležitý orgán, odtud vede aorta Národní třídy, která se tady větví hrtanem mostu Legií na tepny Smetanova a Masarykova nábřeží, tepny trochu uskřinuté a věčně nějak nervózně nacpané, neboť se nikdy neví, k čemu to tedy vlastně přesně je. Jestli tady má být pražské korzo, promenádní třída vyšší střední vrstvy, jež se sem chodí předvést 17. listopadu, jak je demokratická a jak jí to občansky sluší, nebo spíš kloaka, zúžené hrdlo dobrovolně infarktového a neurotického města, které ale všechny ty srdeční ataky způsobené špatnou životosprávou a nerudností nakonec přežije, jako zatím všechno nějak přežila kavárna Slavia, tahle mondénní děvka mezi spíš plebejsky a hospodsky založeným etnikem, i když ani to není to nejhorší, nejhorší je, když není založeno nijak, když jen sedí doma a pije u compu víno z krabic, to je pak konec nejen kavárenské kultury, to je konec všeho. A Slavia naštěstí pořád nějak žije, i když měla několikrát namále a i když možná její nejlepší časy jsou pryč a drží ji spíš turisté, kterých je teď ale málo, ale i tak, když jsme tady o pár dnů dřív chvíli seděli s básníkem Topolem, tak říkal, že je to tady jako na letišti, ale to bylo tím nezvykem z covidového ticha a jeho citlivostí. Jenže, abych se vrátil k těm nejlepším časům, z odstupu je vždycky relativní, co to jsou ty nejlepší časy. Tyhle to asi nebudou, ale můžou být mnohem, mnohem horší. Třeba když žádné kavárny nejsou a ani už nikomu nechybějí, to je pak konec.

To jsem si říkal v neděli ráno, za sebou Pijáka absintu, kopii obrazu Viktora Olivy, jehož originál se někam zašantročil právě v době, kdy měly začít ty lepší časy, které ale Slavia málem nepřežila. Mám na mysli začátek devadesátých let, kdy byla pět let zavřená, což už si zase pamatují jenom pamětníci, třeba já. To byl paradox doby, že skoro polovinu funkčního období Václava Havla, který sem chodil už zamlada a tady vlastně začala jeho „pouť institucemi“, byla Slavia zavřená, a to i omylem jeho přítele, dobrého Zdeňka Urbánka, který jako rektor AMU něco špatně podepsal s jistou americkou firmou. Ta slíbila rekonstrukci a hory doly a pak ji prostě 1. dubna (!) 1992 zavřela, že na to má padesát let čas, nechala ji chátrat a nebylo možné s ní hnout, čímž, jak pak Havel napsal v ironicky koncipovaném protestním dopise, „velmi poškodila dobré vztahy pražské inteligence ke kapitalismu a Spojeným státům americkým“. Ten dopis četl 25. září 1993 v Divadle Na Zábradlí, taky jsem tam tehdy seděl v publiku, na pódiu byl s Havlem Jiří Kolář, tedy klasik moderní éry Slavie, její strážce a tvůrce, jehož stůl stál po levé straně stolku, kde jsem teď seděl já, tedy v té zadnější prostoře, tam, kde se klavírem kavárna lomí na dvě části. Slavia je totiž koncipována v pravém úhlu, jak to odpovídá půdorysu paláce hrabat Lažanských, kteří si dali dům navrhnout od architekta Josefa Ullmanna a nechali tu v letech 1863 až 1869 bydlet Bedřicha Smetanu, takže když v květnu 1868 poklepával ve velké stavební díře na základní kámen Národního divadla, mohl tam s kladívkem v ruce přijít v domácím úboru. Což jistě neudělal, byl ve vlastenecké čamaře, kterou mohl ale nosit doma v pronájmu u patrioticky založených hrabat Lažanských, i když se u nich mluvilo německy. To Jiří Kolář chodil do Slavie v obleku, v bílé košili s kravatou, vědom si nejspíš toho, že je to nutné, jak píše v básni z roku 1985 Stará Slavia, Josef Kroutvor, „aby držel čestnou stráž / U kulatého stolu / Zde měla poesie stálé místo: Reservé / Ach život jde dál“.

Kolářovský stůl ve Slavii už dávno zmizel, teď je na jeho místě prázdno, a tak se změnil v mýtus, o kterém ale už ví jen někdo, není tam ani cedulka, což by tedy být mohla. Těch pamětníků, kteří ho u něj viděli, ba dokonce tam sedali, bude jen pár, vlastně vím jen o jednom, o Jiřím Pecharovi, ročník 1929, přejme mu dobré zdraví. Já jsem ještě stihl poznat Josefa Hiršala, kterému by bylo sto loni, ale představa, že tady sedával taky třeba profesor Václav Černý, „kouřil si z nosu do pusy a mlčel jako vzpomínka sama na sebe“, je již z rodu mytologických. Když Ludvík Vaculík psal Český snář, odkud je ta věta, tedy v roce 1979, byl Jiří Kolář už pryč, nejdřív v Západním Berlíně, od roku 1980 v Paříži, ale když Vaculík přišel do Slavie, kam chodil spíš na pochůzky, než že by tam vysedával, vždy se šel, aspoň to ve Snáři dvakrát píše, k opuštěnému Kolářovu stolu podívat, jestli tam nesedí. V jedné takové polosnové pasáži jde ke Kolářovi, ten mu vsedě podává ruku a říká: „Je to báječný“ a zve ho ke stolu, „je to furt stejný! No připadá ti, že jsem tu rok nebyl?“ – „Vůbec ne,“ řekl Vaculík, „když tě vidím, nevím, jestli seš teď, anebo loni. Je to jak vteřina.“ Ano, je to všechno jak vteřina. Všechno se děje zároveň, nebo aspoň člověk může mít ten pocit, když si sedne do kavárny, kde najednou může zažít záblesk vědomí, že všechno se to prostupuje a vrství a záleží jen na tom, do jaké té vrstvy paměti se sáhne. To je velmi kavárenský pocit.

Jsou lidé, kteří do kavárny padnou rovnou a pasují snad už od dětství, jen tam prostě začnou chodit. Pak lidé, kteří by tam naopak nikdy nepáchli, protože by se tam cítili hrozně: znám oba přístupy a pro oba mám pochopení, a pak lidé, kteří se ke kavárně dostávají zvolna, docela rádi tam zajdou, ale že by to byly kavárenské typy, se říct nedá. To jsem třeba já. Do Slavie chodím tak čtyřikrát pětkrát do roka, takže bych nemohl říct, že je to kavárna, kterou bych úplně považoval za svou. To vlastně asi neplatí pro žádnou, svého času, v devadesátých letech, možná pro Velrybu, ze které jsme se pak přesunuli vedle do Jericha, kde jednu dobu (a v kteroukoli dobu) seděl vždycky nějaký známý, ale v obou případech jsme je používali spíš jako takovou jemněji a intimněji založenou hospodu, takže se tam hlavně popíjelo, což není pravý účel kavárny.

Protože pravým účelem kavárny je… co vlastně? Řekl bych, že pozorovat, jak plyne čas a život a občas se o tom s někým rozumně a decentně pobavit, je-li někdo takový po ruce. A samozřejmě se tam s někým na chvíli sejít, nikoli však z důvodů ožíracích, k tomu jsou hospody, ale něco tam probrat a dohodnout, přičemž okolnosti té dohody jsou střízlivé. Taky si tam něco dát, někdy i k snědku, což ale není hlavním znakem kavárny, na to jsou restaurace. Kavárna je ovšem, jak se říká, společenská a kulturní instituce, takže musí nějak vypadat, má mít nějaký styl a nějakého ducha, přičemž obojí se vytváří kontinuitou a tradicí. A v té se musí pokračovat a je to práce pro každou novou generaci, jejíž hodnota se projevuje i tím, jaké má kavárny a zda do nich umí chodit a cítit se tam tak, že může zajít ke stolu, kde sedí Kolář a ten říká Nic se nezměnilo, i když je všechno úplně jinak.