Střela, která se zastavila na Labi

KAM ZMIZELI POLABŠTÍ INDIÁNI?

V Německu vyhlásili toho léta Páně 2022 dopravní komunismus, jenž vybudil mnohé šetřivé poutníky, aby křižovali veřejnými prostředky oblastmi Germánie za pouhých 9 eur na měsíc, tedy vlastně zadarmo. Já si pro své několikadenní potulky vybral hned to nejbližší Sasko, ale chtěl jsem se vedle známých míst (psal jsem tady o Torgau a Wittenbergu) podívat i kamsi bokem, do malých měst a na venkov, do těch opomíjených Zapadákovů, jejichž přitažlivost nelze jednoduše vysvětlit a sdělit, tak se o to ani nebudu pokoušet, třeba to vyplyne samo.

Jedním z těch míst bylo městečko Strehla na Labi. Čte se to štréla, ale je za tím opravdu slovanské slovo strela čili střela, šíp, německy der Pfeil. Slovanský původ různých starých sídel je ve středním (po válce východním) Německu obecný, neboť jsme zde hluboko v těle území, kterému se též říká (otázka je, kdo tomu tak říká, běžní lidé asi ne) Germania Slavica, slovanské Německo. To neznamená, že tu Slované žijí, tedy až na Lužici, nýbrž že tu, mezi Sálou, Labem a Odrou, různé ty kmeny kdysi žily a pak se staly obětí německé touhy po Východě (Drang nach Osten). Naštěstí už je to dávno, na začátku vrcholného středověku, někdy ve 12. století, už bylo hotovo, různé ty indiánské kmeny, které se na středním Labi jmenovaly Dalemnici, Koledici, Nižané, Milčané či Chutici, byly již podmaněny a vtěleny do Germánstva, či šířeji do křesťanstva, takže tomu současnému obyvatelstvu, těm pokojným a v podstatě vlídným Sasům, to těžko vyčítat. Vlastně je otázka, co jim skutečně koluje v genech, zda ta dávná „slovanskost“, či jak tomu říct, přece jen úplně nezmizela a někde se neprojevuje, třeba dnes i v tom, že Sasové vidí nějaké věci jinak než zbytek Německa, že jsou třeba mnohem zdrženlivější vůči příchodu různých nových etnik, za čímž třeba může být i dávná zkušenost toho lidu, který byl převálcován jiným lidem.

Ale tady ve Střele žádná etnická výměna neprobíhá, aspoň já si ničeho nevšiml, tady jako by se všechno zastavilo a zůstalo ve stavu asi jako před padesáti, ale možná i dvě stě padesáti lety. Proto jsem tam také přijel. Autobusem od Riesy, města, které sice německy znamená Obr, ale Slovani jí prý říkali Ryžava, česky prý Řezov, kam jsem přijel z Drážďan, což je asi od čeho? A když jsem tím autobusem, kde jsem jen mávnul tou zázračnou měsíční jízdenkou, dojel do Střely, vystoupil jsem na čtvercovém náměstí, rozhlédl se a řekl si, že to je přesně ono. Nikdo tam nebyl, jen uprostřed kašna, nějaké záhony, saský cestovní milník, to je takový ten hranol s údaji, jak je to odtud kam daleko, pak hospoda s cedulí, že tu přenocoval Bismarck, ale už takových dvacet let zavřená. Potom radnice s klasicistním štítem a v rohu jeden kebab. Za tím kousek dál masivní kostelní věž, ale ještě bílá s cibulí, cihlová gotika začíná o trochu severněji. Celkově příjemné místo zplozené barokem, jako by to bylo v Čechách, nebo prostě ve střední Evropě, jen bez světců. Všechno ve stavu víceméně zachovalém, dalo by se říct neporušeném ani nějakou ničivou modernizací, ani žádná socialistická akce Zet, která by sem nacpala nějaké krabice, se tu nekonala. Endérácký komunistický režim přece jen fungoval trochu jinak než ten náš, kolektivizace tam neměla tak drtivý dopad na venkov, kde nějaká forma soukromého hospodaření mohla přetrvat, takže se sedláci vyhnuli všeobecné proletarizaci, jak se to stalo selskému stavu u nás. Pak tam byly ještě jiné důvody, třeba v podobném městečku v Sudetech, jimž se Strehla podobá, by se nové obyvatelstvo chovalo jinak, takže mnoho domů by už nestálo. Tady to bylo, jako by se o to někdo docela dobře staral, ale byl neviditelný, nebo se někam odstěhoval a jezdil sem jen jednou za čas to zkontrolovat.

Měl jsem tu objednaný penzion, ve kterém předpokládali, že jsem tady autem, nebo aspoň na kole, ale jinak se o mě nestarali: když jsem jim chtěl ukázat papíry, mávli rukou. Tak to bylo i v jiných ubytovnách ve Svobodném státě Sasko, což tu píšu proto, že obecné mínění, jací jsou Němci pedanti a psi na ordnung, nemusí platit vždy, třeba Sasové jsou trochu jiní, flegmatičtější a se sklonem k alternativnímu pohledu na svět. Jak mi řekl v tom penzionu majitel: My Sasové máme vlastní hlavu. A děláme si věci po svém.

To mi bylo sympatické. Raději nechat věci, jak jsou. Příkladem může být Strehla… Podobně jako je netknuté město, tak se několik století nikdo nedotýkal zámku, který stojí na jeho okraji, na dostřel lukem k břehu Labe. Ten zámek, který je nyní opuštěný, ale ve stavu rovněž zachovalém, je na místě, kde měli svou pevnost či prostě nějaké dřevem a hlínou vymazané hradiště v 9. století Vendové, jak se tehdy Slovanům říkalo. Dobyl je v 9. století saský král Jindřich Ptáčník, to je ten, co od něho máme kost svatého Víta, a tudíž katedrálu, takže od roku 930 to byl strážní hrad (Burgwart), v té době spolu s Míšní nejvýznamnější v téhle části Polabí. V roce 1003 ho dobyl polský kníže Boleslav Chrabrý, což naplňuje zajisté každého Poláka, možná i Slovana, pýchou. Chvíli to totiž vypadalo, že by se Drang nach Osten mohl obrátit v polský Drang nach Westen, o čemž pak snil v čele s Janem Kollárem nejeden slovanský romantik, ale podařilo se to až Stalinovi. Je to svým způsobem vzrušující historie. Paní profesorka Libuše Hrabová o tom píše ve výtečné knize Stopy zapomenutého lidu (2006), která je nezbytná pro každého, kdo se o ty věci trochu zajímá. Boleslav Chrabrý tehdy využil zmatků po smrti mladého císaře Oty III. (1002) a vpadl do Lužice, dobyl Budyšín, Strelu nad Labem, oblehl Míšeň. Tehdy podle polských kronikářů pronikl až k řece Sále, v jejímž korytě prý zarazil železný hraniční sloup, neboť až tam mělo sahat Polsko… Což se v roce 1945 třeba i klidně mohlo stát. Stalin se spokojil s polským protektorátem na Odře, tahle část Germánie mohla zůstat Němcům: nebo taky jsme ji mohli dostat my, tedy Lužici… Tehdy, na začátku 11. století, Sasové Poláky odrazili, i díky tomu, že nový císař Jindřich II. se spojil se slovanskými Lutici, aniž mu vadilo, že to jsou pohané. Tak se Němci v těchto končinách udrželi – vedle toho, že prostě na tom byli civilizačně jinak – a rozhojnili díky nesvornosti Slovanů. Na to mohli vsadit. To byla historická konstanta. Jako Slovan bych řekl, Perun za to zaplať…

Zámek byl sice prázdný, ale dvě liduprázdná nádvoří byla otevřená. Byl něžný červnový podvečer, třpytivé světlo zalévalo renesanční věže a zdi paláce, jejichž štíty připomínaly perníkovou glazuru. Nad nádvořím kroužil pták, odhadl bych ho na krahujce. Pak si sedl na střechu, jenže v tu chvíli na něj začali nalétávat rorýsové, přičemž to opravdu vypadalo, že proti němu něco mají. Krahujce to po čase přestalo bavit, nebo asi mu to bylo nepříjemné, tak zvedl křídla a zas chvíli kroužil. To se opakovalo. Říkal jsem si, k jakému historickému ději to přiřadit. Sympatičtější mi byl pochopitelně krahujec, ale rorýsové možná taky měli nějaké důvody. Tak je to vždycky.

Přečetl jsem si pak, že v roce 1429 sem přitáhli husité, to byla ta spanilá jízda do Saska, šel z nich strach. Když odtáhli, Strehla se dál tiše vyvíjela v poklidném tempu. Minula ji železnice, takže i industrializace, zámek obýval šlechtický rod s hezkým jménem von Pflugk, což byla saská odnož našich Pluhů z Rabštejna. Zajímavé je, že onen Rabštejn, mimochodem kouzelné místo, leží na západočeské řece Střele, ale jestli to má nějakou souvislost, vůbec netuším: německy se jí říkalo Schnella, etymologie je často záhadná disciplína. Labi tady říkají Elbe, Lužičtí Srbové mu říkají Łobjo, což zní jako líbnu tě. K němu jsem se vydal. Bylo na dostřel zdatného lučištníka. Vedla podél něj cesta, po níž občas projeli němečtí penzisté na kole. Já došel k místu, kde na mě nikdo neviděl, a vlezl do něj. Zdálo se mi čisté, ale bylo docela prudké. Měl jsem co dělat, aby mě nesebral proud jako kdysi lachtana Gastona, jestli si na to ještě pamatujete. Už je to taky historie.