Hledání otce u Taty

MAĎARSKÉ PUTOVÁNÍ ZA MERUŇKOVOU VŮNÍ

A víte, co to znamená česky? zeptal jsem se majitelky penzionu v maďarském městě Tata a ta příjemná žena, se kterou jsem trochu konverzoval u snídaně (obligátní míchaná vajíčka s paprikou), k mému překvapení nevěděla. Tak jsem jí to řekl a dodal, že mi jméno jejich obce je proto sympatické a že jsem před pár lety byl už v městě Papa a teď jsem cítil povinnost zajet do Taty, že je to vlastně trochu takové moje hledání otce: Vatersuchung. Nevím, zda pokus o vtip pochopila, ale řekla, že je to hezké a že se diví, že jí to zatím žádný Čech neřekl, přitom sem občas nějaký přijede, hlavně v létě na kole. Řekl jsem, že by Češi měli víc s Maďary mluvit, a pak už jsem se věnoval těm vajíčkům. Dodám, že maďarsky se otec řekne apu. Táta, myslím, apča.

Do Taty jsem přijel v podvečer vlakem z Bratislavy, přestupuje se v Györu, pak je to kousek za Komárnem čili na maďarském severozápadě nedaleko od slovenských hranic. Krajina je tu líbezná, rovina na okrajích lehce zvlněná, o kus dál teče Dunaj, ten od Taty odděluje mírné, vinicemi pokryté pohoří Gerecse s vápencovými jeskyněmi, kde se našly zuby neandertálců. Město samo je složeno z více částí, a když hned natrefíte na tu méně zajímavou, může se stát, že vám unikne ta hezčí, již je nutné trochu hledat. Hezčí je samozřejmě ta starší, s esterházyovským kaštelem a Kossúthovým náměstím, kde je barokní kostel, a Pannou Marií na vysokém sloupu a kousek dál na vápencovém návrší kalvárie. Barokní ráz této části města je dílem Jakoba Fellnera (1722–1780), který se narodil v Mikulově a kterého Esterházyové zaměstnávali jako svého, dalo by se říct, rodinného stavitele. Působí to tu proto jaksi důvěrně a známě, přitom je to jemně posunuto, na což je třeba si trochu tříbit smysly. Člověk, jenž ty odstíny a drobné odchylky vnímá, si uvědomí, jak jsme tady stále v jedné kulturní líhni, v té docela přívětivé a mírné středoevropské ekumeně, která pořád ještě nezmizela, i když má tedy dost namále.

Hlavní pozornost na sebe strhávají dvě pěkná jezera, vlastně rybníky, ale Maďaři jim říkají jezera, tó, přičemž to větší, Öreg-tó, je nejstarší rybník v Maďarsku a opravdu vypadá jako jezero. Dokonce ten středověký rybník trochu připomíná Ženevské jezero, což zní možná překvapivě, ale když jste trochu tolerantní, uznáte, že hrad, který na jeho břehu stojí, se dost podobá slavnému hradu Chillon u Montreaux, to je ten, co ho obdivoval lord Byron, takže tam vyryl do skály své jméno. Ten maďarský Chillon, Tata vára, je podobně starobylý a z Čech dosažitelnější. Oblíbil si ho Zikmund Lucemburský, uherský král Zsigmond, který ho nechal vystavět a v letech 1397 až 1409 v něm často pobýval, neboť to měl v Uhrách rád a v Budíně měl dvůr a veškeré pohodlí. Tady, na břehu Öreg-tó, se zastavoval při cestách, možná pak hleděl na rybník a říkal si, jak je dobře, že v Uhrách je už klid, že nejhorší věci má za sebou, ty komplikované Maďary už zkrotil, dalo to fušku, ale teď se soustředí na jižní hranici, tam dotírají Turci, však až bude brzy českým králem, pak na tom bude ještě líp; už aby to bylo, bratr Václav na to evidentně nestačí, přitom Čechy, to je přece věrná země mého otce, moji rodáci, vždyť jsem taky z Prahy, tátovi říkají Pater patriae, Otec vlasti, s těmi já si budu rozumět. Mezitím vystrčil nad hladinu hlavu sumec a rybím způsobem se Zikmundovým představám zachechtal.

Uplynulo sto padesát let a Tatu, stejně jako celé Maďarsko až po Dunaj, dobyli Turci, což se pak velmi těžce vracelo zpět. Dobývání, rabování, obléhání, vypalování a zas budování Taty vyplnilo skoro celé dvě století, nakonec v roce 1683 ustupující Turci po neúspěchu u Vídně vyhodili pevnost do vzduchu, co je tam teď, je vylepšená podoba toho, co tam zbylo. Za zmínku možná ještě stojí, že v roce 1597 se tady účastnil dobývání hrabě Miklós Pálffy, jenž o rok později spolu s Adolfem ze Schwarzenbergu dobýval nedaleký Ráb čili Györ. To byla významná událost, kterou tehdy slavila celá střední Evropa, zcela nevojenský císař Rudolf II. se cítil jako triumfátor a dávný předek našeho knížete Karla si mohl polepšit erb o havrana (německy der Raab) klovajícího oko z hlavy Turka.

Z těch dramatických časů zůstala jako mírumilovná památka drobná mešita v anglickém parku u druhého jezera (rybníka) Cseke-tó, ale pravděpodobnější je, že ji tam pak mohli postavit z romantických důvodů, jak se to tehdy pro zvýšení efektu dělalo. Park je dílem rodiny Esterházyů, tedy jejich dovedných zahradníků, a je to prý nejstarší anglický park v Uhrách, tedy z konce 18. století, kdy ve Francii svištěla gilotina. Nezbytností jsou romantické umělé zříceniny a umělé jeskyně a poustevna, kde zajisté měli kdysi umělého poustevníka. Když jsem se tam procházel, v rybníku se převalovali kapři a asi i jiní sladkovodní tvorové, kteří se hodí do halászlé čili rybí polévky, základu maďarské kuchyně.

Ti Esterházyové jsou základní šlechtický rod téhle části Uher, mohli by se opravdu srovnat s významem Schwarzenbergů pro jižní Čechy. Esterházyovský znak s gryfem, takovým malým dráčkem, jenž drží v pazourech meč, signuje každou chvíli nějaké stavení, portál kostela, vchod do staré hospody… Které bohužel mizí v Maďarsku stejně jako u nás a všude, takže je mnohem pravděpodobnější, že nakonec místo halászlé nebo perkeltu si budete muset dát pizzu nebo kebab: já tedy ne, to radši budu hladovět než někde jíst něco, co tam nepatří a vnucují vám to všude… Tím nechci křivdit Tatě, určitě tam nějaké vendogló (hospody) a csárdy (krčmy) zůstaly, avšak přede mnou se skryly.

S odhodláním odložit oběd jsem nastoupil do autobusu a koupil si lístek do Tatabányi… To je známé město, kolem něhož jel každý, kdo se naším směrem kdy dopravoval do Budapešti. Předpokládám, že jen výjimečně někoho to místo zlákalo k zastavení, čemuž se nelze moc divit. Název města neklame, skutečně jde o baňu čili důl u Taty, Čech by si mohl představovat, že nějaký otcovský důl, ale už jsme si vysvětlili, že to Maďaři takhle nemysleli. V tom městě jsem kdysi dávno prožil alkoholickou epizodu, když nás, české somráky, vyhodili (nutno říci právem) maďarští konduktéři z vlaku, neboť následkem konzumace barack pálinky jsme nebyli způsobilí pokračovat v jízdě do Budapešti. Barack znamená meruňka, takže Maďaři se možná pokaždé bavili, když se mluvilo o Meruňce Obamovi. Tehdy jsme skončili na peronu a pak se někam odpotáceli do parku, bylo to v dávném létě 1984, měl jsem po maturitě, Maďarsko bylo cosi jako Západ východního bloku, aspoň si to tak bylo možné představovat. Tatabánya bylo tehdy hornické město, asi jako u nás Havířov, Sokolov nebo Most, původně tam byly vesnice, když se začalo těžit uhlí, překryly je kolonie pro horníky, pak v padesátých letech sídliště s náležitostmi jako kulturák, socialistické sochy, občanské vymoženosti a vybavenosti, to se sem možná jezdilo nakupovat od nás: v devadesátých letech přišel útlum těžby, takže se náhle z Tatabányi stalo město problémové s největší nezaměstnaností v zemi a všemi těmi průvodními jevy, což se už poněkud změnilo. Nedá se ovšem říci, že tím nastal extra důvod se zde zastavovat.

Ale já ho měl. Jednak jsem na sobě chtěl vyzkoušet proustovský experiment, zda se mi na místech dávné opilosti vrátí nasládlá pachuť maďarské meruňkovice, kterou jsem od té doby už neměl v ústech, neboť by se okamžitě dostavily příslušné žaludeční reakce. Ale tady jsem to chtěl zkusit, možná si pak v nějaké csárdě i malého panáka poručit. A ten druhý důvod byl závažnější a jeho původ byl také v tom dávném létě, kdy jsem ve vyprahlém parku u nádraží zvedl hlavu a na stráni nad městem spatřil obrovskou sochu jakéhosi dravého ptáka. Měl rozpřažená křídla, i zdálky byl vidět jeho ostrý zobák, kterým mířil na město. Až mnohem později jsem se dověděl, že je to Turul, bájný pták, který přivedl Maďary do Panonské nížiny. Tak jsem se k němu konečně vypravil. O tom příště.