Ptačí příšera nad městem Tatabánya

SLADKÁ CHUŤ NOSTALGIE U MAĎARSKÉHO PRAOTCE

Maďarsko je země zaslíbená nostalgii, což má různé důvody a příčiny, historické i třeba osobní. Skvělá kniha Krzysztofa Vargy o Maďarsku Guláš z turula, kterou jsem při maďarských cestách už několikrát doporučoval, je vlastně celá o maďarské nostalgii, tedy o důvodech zvláštního smutku, melancholie, stesku. Je to samozřejmě trochu nadsázka, když Varga, napůl Polák a Maďar, píše, jak jsou všichni Maďaři smutní, jak smutně jedí a smutně pijí, jak se smutně dívají na svou minulost, jejíž odešlá sláva je příčinou toho smutku, a jak se smutkem prožívají přítomnost, kdy jsou vystaveni neporozumění celého světa. Takže se smutkem hledí i do budoucnosti, v níž je osud takového smutného a opuštěného národa zase jen smutný. Je to tedy země smutku, i když lepší je slovo nostalgie, tedy jakýsi zušlechtěný zármutek, který se snáší nad tou zajisté krásnou, ale smutnou zemí.

Jako se nad ní snáší turul, maďarský mytický pták. Varga poněkud neuctivě píše, že to je kříženec mezi sokolem a husou, ale odborně a ornitologicky se má za to, že je to raroh veliký, dravec východních stepí. Jeden jejich dávný zástupce totiž, dalo by se říct, přivedl dávné Maďary na úpatí Karpat, odkud pak dál tento postrach tehdejší Evropy, tedy Maďaři, pokračoval k Dunaji. Má to zajímavé erotické pozadí, neboť onen turul předtím ve spánku obcoval s princeznou Emese: to ještě žili Maďaři ve své přechodné vlasti, které říkají Etelköz, ve stepích u dolního Donu. Z toho nepřirozeného, ale mytologicky představitelného styku se narodil Álmos, což znamená chlapec zrozený ze snu… Ten, když vyrostl, spatřil na obloze svého ptačího otce, jenž na něj zamával křídly, možná i péro upustil (Maďaři se opravdu zdobili rarohovými péry), a ze směru jeho letu pochopil, že by se Maďaři měli přesunout západním směrem. Což tedy učinili. K děsu už dlouho usazených Evropanů: „Před šípy Maďarů ochraňuj nás, ó Bože,“ modlili se tehdy možná i naši předkové.

Na kovové (a snad i kamenné nebo jiné) provedení či vyobrazení různých turulů lze narazit v Maďarsku skoro všude, na pomnících, starých domech, na mostech, na cedulích, na turistických cetkách, přičemž většina cizinců si prostě myslí, že to je nějaký orel nebo orlice, jako všude jinde. Jenže není, je to pták maďarské nostalgie a ztracené maďarské velikosti, protože kdysi roztahoval křídla po celém velkém území Koruny svatoštěpánské, ale tam ho před sto lety, po (pro Maďary) tragickém Trianonu, „ujařmené“ národy odstranily a vymetly jako symbol maďarského jha, přestože on sám za nic moc nemohl: poslední sundaný turul mimo Maďarsko roztahoval křídla na sloupu před hradem v Mukačevu, kde ho loni na podzim nahradil ukrajinský trojzubec. A tak chudák maďarský turul (to slovo má turkický původ, jak na sebe dávní Maďaři nabalovali po své cestě ze Sibiře do Evropy různé vrstvy) zůstal v Panonské kotlině, jako endemický živočich, o kterém vědí jen sami Maďaři, podobně jako o jiných věcech, jež se jich týkají.

Největší turul přistál na vápencovém svahu nad hornickým městem Tatabánya v severním Maďarsku. K němu jsem právě stoupal po příkrých schodech, které neměly konce. Bylo možné tam vyjet z druhé strany městským autobusem, ale to by nemělo ten efekt. Chtěl jsem se maďarskému ptákovi přiblížit se vší pokorou a důstojně, tak, jak bych si představoval, že se bude Maďar přibližovat třeba… k vrcholu Řípu? To nevím, jestli se to dá srovnat. Máme my vlastně nějaké mytologické zvíře? Lev, byť se dvěma ocasy, a svatováclavská orlice jsou běžná heraldická zvířata, to není ono, snad tedy Šemík? Ale to se taky nedá srovnat… No prostě jsem dost vyčerpaný vylezl na ten svah, chvíli jsem se vydýchával a pak se šel na tu kovovou potvoru, prý největší sochu ptáka v Evropě, podívat. Nutno říci, že zblízka je to ještě impozantnější pohled, než když ho člověk zahlédne po cestě do Budapešti, což je také docela impresivní, protože ho tam před sto třiceti lety umístili tak, aby byl vidět už z dálky a zanechával přitom dojem. Tehdy, v roce 1896, se v Uhrách velkolepě slavilo milénium, tisíc let od usazení maďarských kmenů zhruba na území, kde jsou Maďaři dnes, což se projevilo mimořádným výskytem oněch turulů.

Ten nad Tatabányou měl ještě ten důvod, že tady někde se maďarský houf vedený Arpádem, Álmosovým synem, střetl s vojsky velkomoravského knížete Svatopluka – a porazil je. Ovšem to je maďarská verze, není jisté, jestli u toho Svatopluk byl, ten zřejmě už byl v době, kdy se to mělo stát, prý v roce 907, po smrti a spíš se tady střetli s Bavory, nicméně je fakt, že i je porazili a s Velkomoravskou říší byl brzy amen. Maďaři tady v Panonii už zůstali, přičemž ještě dlouho trvalo, než se jaksi zklidnili a zanechali divokých sklonů, které si přinesli ze svých stepních krajin. To je vůbec zajímavé, jak step či poušť vyvolává touhu po drancování a loupeživých nájezdech, což bude tím širým prostorem bez konce, kde není do čeho narazit, jen step a obzor… To je nutné uznat, že Češi až na pár výjimek (za husitů) tyto potřeby neměli, což neznamená, že nemají jiné. Třeba myslet si, že všemu rozumějí nejlíp, abych tedy jednu uvedl.

A tak jsem stál u toho obřího kovového, nejspíš asi bronzového ptáka, hleděl mu na zobák, který byl pootevřený a vylézal z něho ptačí jazyk, takže vypadal ještě hrozivěji než z odstupu. Někde mezi hlavou a krkem měl zlatou korunku, kterou mu za komunismu sundali, ale pak ji tam v roce 1992 vrátili, tedy asi ne komunisti. No, nebyl jsem zajisté první Čech, který tady stál, ale není vyloučeno, že ještě žádný o něm nepsal tak dlouhý článek do časopisu. Ne že by to měli, natož museli Maďaři nějak ocenit, ale kdyby náhodou se to k nějakému doneslo, tak by ho to třeba mohlo v jeho předpokládaném permanentním sklonu k smutku aspoň trochu potěšit – nebo možná pobavit, jaké ptákovině věnuje nějaký Čech pozornost. Ať je to jakkoli, byl jsem rád, že jsem si splnil úmysl, který vznikl někdy před čtyřiceti lety, kdy jsem turula zahlédl poprvé, aniž jsem věděl o jeho významu pro okolní lid.

Teď jsem scházel zpátky do města, které spíš než městem bylo takovou sídlištní lokalitou, jak to u bývalých hornických měst bývá. Podešel jsem dálnici M1, kterou svištěla doprava do Pešti a z Pešti, a vrátil se mezi maďarské obyvatelstvo, které již neneslo znaky ani divokosti, ani hornictví. Velkorysá strohost vzorných komunistických měst typu Havířova nebo Ostrova na Ohří, k nimž by se snad dala Tatabánya přirovnat, už byla dávno pryč, nejzajímavější přitom byly právě ty stopy po dobách, kdy se ještě o něco takového snažila. Dojemná byla jakási pěší zóna z Kádárovy éry, která tehdy musela na Čechy a Slováky dělat dojem, určitě tam tenkrát prodávali voňavé šampony a trička se Sandokanem a nápisem Balaton, kvůli čemuž se do Maďarska jezdilo.

Teď to působilo dost uboze a chaoticky, nejzajímavějším exponátem tam byly romské matky v dlouhých barevných sukních obsypané potomky. Jakmile postřehly můj neopatrný pohled, už se ke mně hnaly, jako by na mě čekaly. Něco mě to stálo, ale nelitoval jsem. Sedl jsem si pak na náměstí do kavárny Turul, hned vedle sochy, jež vypadala poněkud pohádkově, jako takový ten skřítek z východoněmeckých večerníčků s podivnou zvonkovitou čepicí na hlavě. Byl to ale Álmos, onen syn turulův, dalo by se říct, že takový maďarský praotec Čech. Byl jsem tedy na správném místě. Objednal jsem si kávu a sklenku barack pálinky, meruňkovice, o které jsem psal minule. Trochu jsem trnul, zda se toto nasládlé pití maďarské nostalgie nestalo obětí globalizace, která spolehlivě takové místní produkty vyřazuje z oběhu, ale servírka s širokou kumánskou tváří kývla chápavě hlavou a za chvíli mi obojí přinesla. Neměl jsem tu chuť v ústech opravdu skoro čtyřicet let, naposled právě tady, v tom městě pod turulem. Tak jsem si to vychutnával.

Jiří Peňás