Vosková slavnost na uherském Vyšehradě

MAĎAR MŮŽE ZA TO, ŽE JE MAĎAR, A TAK TO MÁ BÝT

Visegrád jsem poprvé viděl před lety, když jsem jel nočním lůžkovým vlakem do Budapešti. Bylo brzo ráno, svítalo, já se probudil a šel si stoupnout na chodbičku a hleděl na kopce, které se strmě zvedají nad mohutně rozlitým Dunajem. Mnoho velkých řek vytváří krásnou krajinu, ale tahle část Dunaje na sever od Budapešti je obzvlášť nádherná. Řeka jako když vstoupí do slavnostního sálu, ve kterém jsou místo sloupů zelené kopce a místo prostřených stolů od pohledu útulná městečka rozprostřená podél břehu.

Vlak mezitím zastavil na zastávce Nagymaros-Visegrád. Náďmároš… To zní mé generaci skoro důvěrně, vždyť přehrada Gabčíkovo-Nagymaros měla být poslední gigantická stavba společného komunismu, ze které Maďaři ještě před jeho zhroucením, na jaře 1989, ucukli, což bylo z naší (oficiální) strany chápáno pomalu jako zrada, ne-li casus belli. Tady člověku dojde, že z jejich pohledu šlo o záchranu jedné z historicky a esteticky nejcennějších částí země. To by skoro i za tu válku stálo… Fandil bych jim. To druhé jméno, Visegrád, je pak těžko něco jiného než dvojník našeho Vyšehradu, ovšem v monumentálnějším vydání a na větším kopci. Já jsem na něj tehdy rozespale zíral z vlaku. Na řece se převalovaly cáry mlh, údolí bylo zatím utopené v ranním stínu, ale na protějším kopci se jasně rýsovala zřícenina mohutného hradu. Ten tam trčel jako nějaké velké kamenné hnízdo, které čeká, až si na něj sedne Turul, ten mytologický pták starých Maďarů, jenž je přivedl sem, do střední Evropy.

Vlak pak pokračoval přes Vác do Pešti a já od té doby měl v úmyslu se sem vrátit a podívat se na to místo zblízka. Tak jsem tentokrát ve Velkém Mároši vystoupil, sešel z peronu na ulici, která vede přímo k Dunaji, kde si ráchali nohy ve vodě první Maďaři, byly tam pěkné hospůdky a csárdy a vůbec to vypadalo velmi příjemně a sladce, jako už někde na evropském jihu. Tak jsem si taky zul boty a svlažil nohy v Dunaji, té základní řece monarchie, a tedy i nostalgie.

Uherský Vyšehrad stál na místě, ale na druhém břehu, kam jezdí jednou za hodinu loď, ale už bylo pozdě a já měl nocleh ve Vácově čili ve Vácu, který je odsud asi dvacet kilometrů. Tam moje krátká maďarská cesta začínala a já se rozhodl, že se sem po pár dnech vrátím, ale na vyšehradský břeh, kam to vezmu oklikou.

To se po pár dnech stalo, takže jsem stál na úpatí toho kopce čili hegy a sbíral odhodlání k výstupu na hrad, na který tam natahali kamení a postavili hradby v polovině 13. století. Bylo to po vpádu Tatarů, tedy vlastně Mongolů (1241), který byl tak strašný a ničivý, že se mohly Uhry znovu založit, jak byly vylidněné a zpustošené. Tehdy král Béla IV. začal budovat ty mohutné hrady-pevnosti a pozorovatelny, jež jsou pro Uhry tak typické, třeba Spišský nebo Trenčínský hrad jsou toho příkladem. Tam, kde byly v Uhrách kopce, tam často straší nějaká zřícenina, kterou o tři sta let později dobývali jiní Asiati, osmanští Turci. Ti po pádu Budína (1541) a Ostřihomi (1544) oblehli Visegrád, v roce 1544 kvíleli své modlitby a pálili ze svých orientálních děl do hradeb, za nimiž se bránili odhodlaní obránci, kteří vydrželi, dokud jim nedošla voda. Jak jsem si přečetl, Turci jim slíbili volný odchod, ale věřte jim, psům pohanským, pobili je všechny, jenom pár jich skončilo v otroctví, mezi nimi kapitán pevnosti Peter Omodej, jenž byl odvlečen do Istanbulu. Turci se tam klaněli Alláhovi padesát let, když je pak naše křesťanská reconquista vytlačila, zbyly z hradu jen trosky. Z horního i dolního. Ten dolní, to už nebyl hrad, nýbrž renesanční palác, který si tam dal na konci 15. století postavit Matyáš Hunyady čili Korvín.

Nejslavnější doba hradu, toho horního, kam jsem nyní supěl po skoro zarostlé stezce, se však kryje s časem vlády uherského krále Karla Roberta z Anjou, neapolského Francouze, jenž se stal Maďarem a který sem, do srdce Uher, přenesl roku 1323 královský dvůr z Temešváru, čímž se Maďarsko stalo definitivně středoevropskou zemí. Karel Robert byl současník našeho Jana Lucemburského, který sem za ním, na Vyšehrad, osobně přijel společně se svým devatenáctiletým synem Karlem, tehdy markrabětem moravským. To bylo v listopadu 1335, pak se k nim přidal polský král Kazimír III. Veliký – a první velký summit střední Evropy mohl začít. Trval tři týdny a měl důležité výsledky: Jan Lucemburský se vzdal titulu polského krále, který držel po Přemyslovcích, za což dostal Slezsko, které se na tři sta let stalo součástí Koruny české. Vedle toho projednali ještě mnoho dalších záležitostí, a jak píše kronikář, „učinili mezi sebou přísahy a smlouvy o vzájemném zachování věrnosti a smíření“. Důležitou roli v tom sehrál mladý Karel, který se tady učil řemeslu diplomatickému a taktickému a tady vlastně začala jeho cesta na vrchol.

Já jsem na vrchol konečně dolezl skrz houštinu a vyšel před branou u hradního vrchu čili várhegy. Hradní zbrojnoš zkontroloval můj glejt o testu na mor a pustil mě za pár florentských do hradu. Byl jsem tam skoro sám, takže jsem bloumal nádvořími zříceniny, chodil po hradbách, stoupal do věží a hleděl do krásné krajiny, nahlížel do hradních místností, které byly znovu vztyčeny už za moderních časů. V jedné místnosti jsem se vyděsil při pohledu na voskové panoptikum, které mělo představovat onu královskou schůzku: Jan Lucemburský, Karel Robert, Kazimír, také mladý Karel, který je tu spíš jako klučík než mladý muž a čerstvý otec, jímž tehdy byl. Seděli tam strnule u stolu, který se prohýbal pod pečenou drůbeží. Chvíli jsem přemáhal pokušení vyzkoumat, jestli je i ta drůbež z vosku, ale naštěstí jsem se ovládl. Vtom začala hrát jakási středověká hudba a já čekal, jestli se nezačnou pohybovat, k čemuž jednou dojde. Škoda že v podobných figurínách není představen druhý visegrádský summit, který se konal v lednu 1991, ne sice tady nahoře na hradě, ale dole v Matyášově paláci. Byl by tam z vosku Václav Havel, Lech Wałęsa a tehdejší maďarský premiér József Antall. Na stole by toho pravděpodobně bylo méně, před Havlem určitě popelník. Zatímco tehdy podepsali smlouvu o tom, že si budou pomáhat při cestě do EU, tak po třiceti letech ta smlouva je takovou malou Kontraunií ve velké Unii. Jedni v tom vidí problém, neboť ty země se prý zasekly na cestě k progresivní nové Evropě, a jiní zase naději, že někdo aspoň trochu šlape na brzdu v tom kamsi se řítícím evropském vehiklu. Maďarsko, Polsko, Slovensko, my, tedy druhá střední Evropa (ta první je německá Mitteleuropa), vždycky trochu problém a vždycky trochu kus zmáčknutý mezi Německo a Rusko, vždy národy, které se musely naučit v tom prostoru žít, na což není vždycky hezký pohled, ale také národy, které ta největší zvěrstva historie spíš odnášely, než že by je samy produkovaly. To je na nich vlastně nejcennější: že znají, aspoň intuitivně, svou míru, nebo aspoň ta rozumnější část z nich ji zná. Nederou se dopředu a nemyslí si, že jsou tu k záchraně světa, protože se příliš často v dějinách musely starat o svoji vlastní záchranu. Nebyl a není na ně vždy nejhezčí pohled a nejsou to mistři elegance, ale v té základní orientaci, tedy v hodnotách života a dějin, mají obvykle víc pravdy než jejich ušlechtilí a kultivovaní kritici. To je i můj důvod k obdivu k problémovým Maďarům, kteří si místo v Evropě museli vybojovat a uhájit, a to i pro ostatní a někdy navzdory ostatním.

U svatoštěpánské koruny, jejíž přesná kopie se vznáší v nejhonosnějším sále ve skleněné krabici, jsem stál již disciplinovaně. Nakloněný křížek ukazoval podobně jako v Číhošti asi na západ, kam Maďaři pragmaticky směřovali, i když jinou částí jejich identity je to mentálně táhlo do asijské pravlasti. Tu zvláštní korunu, ovšem pravou, si tady roku 1403 na hlavu posadil Zikmund Lucemburský, který pak o tu českou musel třicet let složitě bojovat se svými vlastními Čechy. Za Zikmunda byl Vyšehrad pověřen opatrováním „svaté koruny“, jejíž osudy, podobně jako celého Maďarska, jsou tak pestré a složité, že z toho místní učitelé dějepisu musejí šílet. Ale dobře jim tak, neboť, jak pravil Švejk, každý Maďar může za to, že je Maďar. Maďaři to vědí a tím spíš jsou Maďary. A tak to má být, pravil Švejk.