Sejmutí prokletí nad Voticemi

PŘED BRANAMI SIBIŘE, OVŠEM JEN TÉ ČESKÉ

Nad Voticemi je vrch, na němž stojí osamělý javor, kterému chybí k dokonalosti jenom oběšenec. Na mapě se kopec jmenuje z nějakých důvodů Polský, ale je to vrch šibeniční, opravdu se tam popravovalo, ještě začátkem 19. století se tam prý nacházely lidské kosti. Čeněk Habart (1863–1942), autor monumentálního díla Sedlčansko, Sedlecko a Voticko, uvádí několik morbidních historek spojených s tímto místem, třeba tu, jak se jedné květnové noci roku 1672 po popravě jakéhosi nešťastníka přikradl sem k šibenici myslivec Jan Mráz se svými pomocníky, odřízli oběšence, podělili se o provaz, na němž visel, což by snad nebylo tak zvláštní, ale navíc mrtvému ještě vytloukli zuby, které si hodlal onen pověrčivý myslivec vsadit do pažby své lovecké pušky, jež by se tím stala zázračnou. Brr… Tlupu pochytali, bláznivý myslivec měl dostat také provaz, nakonec se vrchnost slitovala a samozvaný dentista si odseděl jen dva roky ostrého žaláře.

Jiná pověst pak vypráví o dvou cikánkách, tedy Romkách, které doplatily na služby nabízené místnímu obyvatelstvu (hádání z ruky, drobné magické praktiky, nějaké to zaříkávání, jeduznalectví a podobně), za což byly odsouzeny k drakonickým trestům: jedna měla být vymrskána z Votic, druhá na místě, kde je teď ten javor, pověšena. Těsně před popravou ta nepoddajná žena vztyčila pravici a silným hlasem plným hrozivých kleteb Votice na všechny časy proklela. Její kletba se prý projevuje dosud a není radno si s ní zahrávat. Prý se na tom místě občas vynoří nějaký přízrak, třeba černě oděná žena v slaměném klobouku, bezzubý chasník, řidičům se tam prý zničehonic zastaví motor, začne blikat blinkr, udělá se jim nevolno či tak. Ale to jen těm se špatným svědomím. Mně se tam stalo, že když jsem se snažil javor vyfotit, klekla mi nedávno nabitá baterka. Pak se zase vzpamatovala.

Ovšem z toho kopce je krásný výhled na hezky mezi kopci položené městečko, jímž se opouští Benešovsko a vstupuje do kraje lákavě pojmenovaného Česká Sibiř. Autorem toho reklamního názvu byl prý Masarykův fámulus Jan Herben, který si tady, v Hostišově kousek od Votic, nechal začátkem 20. století postavit letní vilu (podle návrhu Jana Kotěry), kde mu byla často i v létě zima. Napsal o tom fejeton, jaká je tam sibérie, ale prý to nebyl úplně jeho výmysl, nýbrž se to tam říkalo už dřív, ale masově se to ujalo až mnohem později, hlavně když v Miličíně, což je kousek, otevřeli v roce 1970 hotel Česká Sibiř, kterého si všimne každý, kdo jede autem do Budějovic. Celou studii o té spletité historii napsal kdysi do Dějin a současnosti historik Tomáš Zahradníček, můj dávný kolega z Respektu, který rozumně opustil pochybnou dráhu žurnálovou a dal se do pěstování národopisu, k čemuž založil výborně spravované internetové muzeum České Sibiře, kde se lze dovědět o tom kraji úplně všechno.

Já o něm vím, že je to kraj malebně drsný, i když zajisté ne tak jako Sibiř opravdová. Vyskytují se v něm tůně, mokřady a bažiny, ze země trčí kameny a zbytky tajemných staveb, třeba zřícenina tvrze Kouty, kde to vypadá tak romanticky, že si můžete myslet, že jste někde v Irsku. Na lukách se pase dobytek obojího pohlaví, vidět tam lze krávy s vemeny tak mohutnými, že nechápete, jak se s tím lze pohybovat. Býkům tam jedna statkářka, u které jsem si koupil sýry a kefír silný tak, že mě hned skoro porazil, říká bifteci, což se mi moc nelíbilo, ale ona to nemyslí zle, prostě je realistka. Ovce měly jehňátka, se kterými to taky nedopadne dobře, ale takový je chod světa.

Votice se mi pak jeví jako město navzdory své prokletosti docela příjemné a bezpečné. Náměstí se z nějakého důvodu jmenuje Komenského, před sto lety bylo hezčí, ale i tak ujde: je tam mariánský sloup, kašna a radnice s podloubím. U kostela je socha svatého Václava od Čeňka Vosmíka se zástupem blanických rytířů: postavili ji tam k dvacátému výročí republiky, když bylo už zase po ní a blaničtí rytíři dál spali. Vyzdvihl bych i nové biotopické koupaliště, kde jsem uskutečnil své první letošní koupání. Oficiálně ještě nebylo otevřeno, ale sympatický plavčík usoudil, že bych mohl být vhodným testovačem kvality a teploty vody, tak mě s jednou přírodně založenou plavkyní pustil dovnitř. Když jsem odcházel, běžel za mnou, zda jsem si nenechal na toaletě, kterou jsem použil coby převlékárnu, mobil. Samozřejmě že nechal…

Votice se původně jmenovaly Otice, patřily Otickým z Otic, po husitských válkách se tam prosadilo ono protetické „v“, kterým si český lid usnadňuje výslovnost. Je docela možné, že můj vážený kolega Jaromír Slomek by doporučoval návrat k náročnější formě, neboť to by se taky mohlo brzy psát voko nebo vokurka, ale úředně je potvrzená demokratická forma s vé, které se budeme držet. Takže ve Voticích mají třeba zoologickou zahradu se specializací na motýle, ale tam jsem nešel, ne že bych se bál jich, ale oni by se mohli bát mě, že bych je třeba vdechl. Mnohem víc mě zajímala replika jeruzalémského Božího hrobu, který v nepřipravené osobě, třeba v té přírodní plavkyni, vzbudil dojem, že tam mají na hřbitově minaret. A hned naproti stojí františkánský klášter. Prostá, ale důstojná stavba, která se nedávno celá opravila, už tam sice nejsou bratři františkáni, ale je tam muzeum Voticka, kam jsem tedy okamžitě po příjezdu do Votic zamířil.

Klášter stojí na místě, kde jednou jeden jelen složil paroží, čímž dal najevo, kde by si přál klášter zřídit. To není tak nesmyslné, jak by se zdálo, neboť paroží, rovnou trojí paroží, je ve znaku hrabat z Vrtby, což je rod spjatý s tímto krajem: na jeho paroháčský erb narazíte na mnoha místech na Benešovsku, v Posázaví i Podblanicku. Votice se do držení rodu dostaly po Bílé hoře, kdy je schramstl nenasytný hrabě Sezima Jan z Vrtby, který pak aspoň založil ten klášter – a také krásnou Vrtbovskou zahradu na Pražském hradě. Byl to však zřejmě ne příliš milý člověk: v nedalekých Vrchotových Janovicích ukazují obraz jeho manželky, kterou údajně nechal zaživa zazdít, protože prý vyznávala s místními obyvateli víru českých bratří, což katolického konvertitu Sezimu rozlítilo a z manželky udělal bílou paní, která prý chodí dosud za nocí po zámku. Jiná jeho obyvatelka, Sidonie Nádherná, ve své Kronice Vrchotových Janovic však dodává, že možná měla navíc i milostný poměr s jedním kazatelem. Zde musím připomenout, že Vrchotovy Janovice jsou opravdu kousek a že Sidonie Nádherná si určitě občas do Votic zajela, možná i s Rilkem nebo Karlem Krausem, zda se to však nějak projevilo v jejich díle, nevím. Hezká je ovšem ještě historka, že onen Sezima se po své smrti (umřel roku 1648, právě končila třicetiletá válka) zjevil votickým františkánům během mše, kterou sloužili za jeho duši, byla to tedy mše zádušní, a řekl jim, že se marně namáhají, že on už je tak jako tak v pekle. Je mu tedy nutné přiznat smysl pro humor.

Ten měli i bratři františkáni, nejveselejší mniši vůbec, kteří si vyzdobili klášterní mariánskou kapli dojemnými nástěnnými malbami, třeba na jedné je zobrazena slepička se svými kuřátky, doplněná nabádavými nápisy jako Cti vždy rodiče Božského slunce, nebo uklidňujícími Degeneres refugit, protegit suos, což lze asi přeložit jako Od zkažených prchá, své si chrání, neboť františkáni měli vždy žít prostě a jednoduše, v radostné důvěře v Boží ochranu a přízeň. Stejně jako jiné řeholníky a řeholnice je v noci z 13. na 14. dubna 1950 přepadli estébáci a ty votické odvezli do internace v Oseku u Duchcova. Budova pak byla předána lidu a k chátrání, byl tady internát pro učně a úřadovny národního podniku Tesla Votice, který je hned vedle, ale už to není Tesla. Pak se zdevastovaný klášter vrátil františkánům v restituci, od nich jej koupilo město a opravdu hezky a decentně ho spravilo. Muzeum je přiměřeně zajímavé, moc exponátů tam není, ale třeba různé druhy mlýnků, válečků na nudle a měchaček nebo sokolské náčiní a cvičební úbory, to udělá vždy dobře. Na tom ani cikánčina kletba nic nezmění.