Ponory a výnory ve Všenorech

ČESKÝ PUNKOVÝ SEN NA SVAHU U BEROUNKY

Loni v září jsem bloumal Kaprovkou, tou školní ulicí, která vede od filozofické fakulty na Staromák, a tu mi před domem č. 10 padla do oka (naštěstí ne doslova) cedulka s nápisem Památník Jaroslava Ježka. No samozřejmě: tady je ten slavný modrý pokoj, léta jsem kolem chodil na přednášky (a do slavné hospody U Sviní a knihkupectví Fišer – obojí už není), a nikdy jsem tam nebyl, trochu ostuda, a vidím, že tam zrovna mají otvírací hodiny, mám chvíli čas, tak tam zazvoním, ohlásím se – a hlas, který mi hned připadá povědomý, mi řekne, ať vyjedu do třetího poschodí. To tedy udělám a tam už na mě čeká – Standa Kostiha…

Spolužák z kolejí, velmi milý člověk, takový, že se s ním hned kamarádíte. Neviděl jsem ho snad třicet let, ale díky sociálním sítím jsem se dozvídal, že v Oslu měl svatbu s bohemistou Roarem a že žije střídavě u fjordů a v domku ve Všenorech. Že je správcem Ježkova modrého pokoje, jsem se dozvěděl teď. A tak jsem byl nadšený, že toho Standu vidím, takže Ježek šel poněkud stranou a my jsme se domluvili, že se sejdeme ve Všenorech.

K tomu bylo několik důvodů. Všenory jsou poněkud legendárním místem, jistě nejen pro mě… Pro mě ale proto, že se tam na konci osmdesátých let, vždy začátkem května, konávaly tzv. Punkové oslavy Všenory. To s tím punkem byla nadsázka, zase takoví pankáči jsme nebyli, kdo mohl, nosil spíš vlasy delší a splývající a nos propíchnutý zavíracím špendlíkem neměl nikdo. Organizovalo to Umělecké sdružení Omastek, což byla parta bývalých spolužáků z gymnázia Na Vítězné pláni, do kterého jsem byl po různých zkouškách přijat jako přidružený člen. Důležitou roli tam hrál budoucí doktor filozofie Marek Pečenka, který například pro akci obstarával maso z nuceného výseku v Pečkách, k čemuž se pořádal zájezd do Peček, o čemž napíšu někdy příště. Ve Všenorech šlo o to, že náš kamarád, budoucí lídr estrádní skupiny Karel Gott Revival Luboš Bokštefl a jeho žena Ivana poskytli svou chatu a přilehlý pozemek k několikadennímu plundrování, polehávání, popíjení piva, pokuřování a klábosení a také jedení toho výsekového masa, které se upravovalo zhruba způsobem, kterému se jednou bude říkat barbecue. K tomu účelu se sešly mraky lidí, klidně jich mohlo být ke stovce, kteří tam očekávali konec komunismu. Vlastně ani ne, spíš šlo o to, jak ty poslední roky, o nichž jsme nevěděli, že budou poslední, jen jsme v to doufali, nějak zajímavě prožít. Vrcholem těch oslav byl večerní „punkový“ koncert na verandě oné chatky, který se musel rozléhat daleko do údolí Berounky, snad až někam k Dobřichovicím nebo na druhou stranu do Horních Mokropes. Když na to vzpomínáme, divíme se, že nás tehdy nerozehnala VB, ale prostě nerozehnala. Těžko to vysvětlit, totalita měla své černé díry a nory, třeba Všenory.

Takže vždy když jedu vlakem tím půvabným, bohužel už přecpaným a zastavěným údolím Berounky mezi Černošicemi a Řevnicemi, údolím, které by mohlo být krásné jako někde v Toskánsku nebo na středním Rýnu, podívám se na stanici Všenory a trochu zjihnu. Dlouho to ovšem byl dost smutný pohled, neboť tam, kde před sto lety vystupovala z vlaku pražská honorace a nechala se pak bryčkami rozvážet na své letní vily, ukryté v zahradách na ostrém svahu, tak tam teď byly otřískané a posprejované boudy, ve kterých jen romantické oko vidělo pěknou ukázku drážní secesní architektury, taková skromnější verze slavných zastávek Otty Wagnera ve Vídni, které i tak byly ozdobou Západní dráhy, té nejvýletnější železnice z Prahy: podobné zastávky jsou v Černošicích a v Srbsku (u Karlštejna). A ještě horší než truchlivá přítomnost měla být budoucnost, neboť přicházely zprávy, že SŽDC, tedy ničitel našich nádraží, hodlá věc vyřešit tím, že prostě zastávky zbourá. A místo nich tam postaví nějaké unifikované moduly z plechu a plexiskla, ale zato tam bude wifina, což je pro stádo nejdůležitější.

A tím se vracím ke Standovi Kostihovi, neboť díky němu jsem se dozvěděl a na sítích pak sledoval, že se na obranu secesních zastávek zvedla nevole, ba přímo občanský odpor, a že všenorští patrioti, ať už usazenci, nebo lufťáci, se rozhodli zastávky zachránit. Založili občanské sdružení a pak dovednou argumentací, neboť do Všenor se tradičně stahovala inteligence a vyšší střední vrstvy, přesvědčili úřady, že tedy zastávky zůstanou, ale že se o ně také budou starat. Tak jsem sledoval, jak si je vzali do patronátu a opravdu je opravili, natřeli, odborně vyspravili. Najednou to už nevypadalo jako na předměstí Tirany (omlouvám se Albáncům), ale v relativně civilizované střední Evropě: kde sice vždy hrozí, že se to zvrtne, ale standardy nějaké existují. Brzy se tam mají objevit i květináče a Marek Kotásek, spiritus agens všenorský a mokropeský, se kterým mě pak seznámil Standa, mi hrdě ukazoval původní zelené emaily, kterými byly natřeny lavice v čekárně, snad ještě c. a k. provenience, takže opravdu kvalita, která vydržela století.

Tím ovšem můj návrat do Všenor teprve začal. Protože další fází nápravy Všenor, již jsem už přijal za vlastní, spočívá v záchraně stráně, kterou lze považovat za ukryté všenorské Tivoli. Všenory se rozkládají vlastně na rozparcelovaném svahu, kde si s větší či menší invencí stavěla buržoazie letní vily, které pak za socialismu většinou zpustly a nová doba už jim původní krásu vrátit moc nedovede. A asi nejvelkolepěji pojal svou všenorskou rezidenturu podnikatel v čistírenství a výrobě chemických sloučenin inženýr Edmund Teyrovský. Ten si ve dvacátých letech začal na parcele směrem na Mokropsy stavět pompézní vilu podle projektu Aloise Dlabače, který mu navrhl stavbu ve tvaru rotundy, takže ji dobře vidíte a poznáte i z vlaku. Ale co nevidíte, je svah, který je pod ní a který se měl proměnit v jakousi stěnu vlasti či jak to nazvat, snad triumfální schodiště české slávy nebo český sen trochu přepjatě patriotického čistírníka. Prostě pan Teyrovský nechal na téměř kolmé stěně vybudovat schodiště zámeckého typu, které osázel sochami, jež si objednal u docela významného sochaře oné doby Čeňka Vosmíka, asistenta velkého Myslbeka. Ten mu vytvořil z betonu český panteon, pojatý docela ekumenicky, i když samozřejmě protestanti mají navrch: Jan Hus a Jan Amos Komenský – na straně řekněme katolické svatý Václav a Jan Nepomucký, takže fifty fifty, ale nad vším vládne velkolepý betonový Jan Žižka na koni, který stojí uprostřed schodiště a palcátem vyhrožuje asi Dobřichovicím. Žižka jediný zůstal, jak jsem pochopil, na svém místě, tedy uprostřed schodiště, kde desítky let zarůstal křovinami, a i jeho údy se dost drolí, takže budou potřebovat nějakou fixaci. Některé sochy prošly kúrou u sochaře Petra Váni, to je ten z mariánského sloupu, takže takový svatý Václav stojí důstojně a mlčenlivě před blízkým kostelem sv. Václava, jenž už patří k Mokropsům.

Samozřejmě že sen Teyrovských, kterému tady také říkají voluptárium, tedy něco jako park (vlasteneckých) rozkoší, ukončily dějiny, německá okupace a pak únor 1948. Teyrovští byli okradeni, dědic čistírenského impéria stačil utéct v roce 1948, v Americe se pak neztratil. Park na svahu zpustl, beton se drolil a pukal, stráň začal vítězný proletariát – či co to bylo za čeleď – používat jako skládku. Parcela se rozdělila, takže park přišel o logiku. Dole na úpatí pak podnikatel 90. let začal stavět jatka, kam měl putovat na poslední cestu dobytek chovaný nahoře ve stráni. Žižka to ze své vyvýšené pozice všechno viděl, ale byl bezmocný. Boží bojovníci všenorští mu na pomoc přicházejí až nyní, kdy po zastávkách chtějí zachránit, opucovat a k životu vrátit tento pozoruhodný kout kousek za Prahou. Mezi těmi zachránci, kteří jej s pytli a hráběmi čistili a zbavovali svinstva, mě minulý týden uvíral Standa a jeho Viking Roar. Ten mluví dokonalou češtinou, ale k mému překvapení nikdy nečetl mou oblíbenou norskou knihu od Trygveho Guldbranssena Věčně zpívají lesy. Z toho je vidět, že při sběru odpadků se dají probírat různé věci, třeba i úroveň výuky bohemistiky ve Skandinávii. Ve Všenorech se prostě člověk může zanořit a ani neví, kde se zas vynoří.