Vyškov

Na nádražní budově vítají návštěvníka pěkná staromódní světelná písmena VYŠKOV NA MORAVĚ. To „na Moravě“ je tam asi proto, aby se to nepletlo s nějakým jiným Vyškovem: jeden takový je, ale s dlouhým ý, takže Výškov, malá vesnička, rozkládá se u Loun, takže cestujícímu asi nehrozí záměna. Ale jistota je jistota.

Ten moravský Vyškov je ve skutečnosti polohou spíše Nízkov a je sice na Moravě, ale spíš a přesněji na Hané, jež jím protéká, myslíme-li tím tu říčku, které vteče do Moravy až u Kroměříže. Haná je vyhlášená etnografická nížina, jen se na okrajích mírně vlnící. To je případ Vyškova, hanácky Veškova. Kousek od města se zvedá Drahanská vrchovina, ale to jsou spíš takové zalesněné hrbolky, nicméně vhodné pro vojenské manévry. A aby to bylo ještě komplikovanější, tak podle pověsti, kterou si vymyslel jeden humanista na dvoře Rudolfa II., dala Vyškovu jméno Viška, jedna z žen samého Sáma, matka jeho syna Samoše. Tato Viška byla cosi jako zdejší Libuše, tedy věštkyně a kouzelnice, sídlila na hradě Orlově, jehož zříceniny leží směrem východním. Po smrti se dala spálit a popel doporučila vsypat do studánky, která pak měla mít věštecké sklony: buď v ní byla voda čistá, nebo se kalila, to podle toho, jak se Moravákům bude dařit. Na studánku se pak zapomnělo, ale na jejím místě vznikl Vyškov s tvrdým y. První písemná zmínka je z roku 1141, v temném středověku patřil olomouckým biskupům a měl se k světu, takže ho za trest roku 1434 vypálili husité. Pak tu řádili roku 1644 Švédi a v roce 1753 požár, po kterém se musel postavit skoro celý znovu. Ale obyvatelstvo tu bylo vždy přičinlivé, takže už v roce 1767 se tu mohl zastavit malý Mozart, když jel s otcem a sestrou z Brna do Olomouce, a už se měli kde najíst. Rozbilo se jim něco na kočáře nebo měli unavené koně, tak šli na oběd do hostince na náměstí. Neví se, jestli U Černého medvěda, nebo U Zlatého orla: stejně, jak krásně se tehdy ty hospody jmenovaly… Škoda že už se v nich pohostinství neprovozuje, čímž nechci říct, že nestojí za to ve Vyškově zastavit. Naopak!

Já tam pobýval dva dny, měl jsem tam jakési estrádní vystoupení v Knihovně Karla Dvořáčka (1911–1945), což byl, jak píší v brožuře Jsem z Vyškova, „nejvýznamnější beletrista regionu“: trochu zahanben, neb jsem od něho nic nečetl, jsem stanul před shromážděným čtenářstvem, a počal se za to omlouvat. Ředitel knihovny Pavel Klvač mě uklidňoval, že ani u zdejšího obyvatelstva nelze zaručit znalost knih jako Boží země, Cesta k tichému domu nebo Mrtvá řeka, takže moje vystoupení by to nemělo ohrozit. Přesto jsem se toho pocitu dluhu nemohl zbavit a slíbil jsem, že při příští cestě do Vyškova již přijedu Dvořáčkem sečtělý. Nutno říci, že knihovnu mají ve Vyškově velmi pěknou a pan Klvač je pozoruhodný muž s renesančně altruistickými sklony: pozval mě na entomologickou výpravu do Banátu, kterou pravidelně podniká, a nabídl, že dřív, než k ní dojde, vezme mě na exkurzi do Drnovic, kde bydlí. Poděkoval jsem mu a projevil jsem vedle toho zájem o Dědice, tedy nikoli o potomstvo, nýbrž o předměstí Vyškova, spojené s jedním neblahým rodákem. Toto moje přání ředitel Klvač předpokládal, takže téměř zajásal a rovnou řekl, že už to domluvil a že nás tam budou zítra čekat.

Zbývající volný čas jsem pak vyplnil procházkami po Vyškově. Město se mi jevilo přívětivé, klidné a docela útulné. Pustil jsem se statečně do postranních ulic, ale nejvíc času jsem věnoval hlavnímu náměstí, které má tvar trychtýře, což je nejlépe vidět z výšky. Vyvinulo se z křižovatky, na které se po cestě z Olomouce do Brna odbočovalo na Kroměříž. Nejdřív se rozumně jmenovalo Velké, za Němců Hauptplatz, po válce Stalingradské, za socialismu 1. máje, nyní Masarykovo. Na fotografiích ze začátku minulého století, třeba v knize Radka Mikulky Vyškov z edice Zmizelá Morava (Paseka 2009), mají ještě některé domy tzv. žudro, to bylo takové hanácké podloubí, kde se v létě čili v litě pěkně sedělo. To už je bohužel pryč. Domy na náměstí jsou teď obyčejné, jen některé zajímavější. Kde zůstalo něco ze starších časů nebo aspoň z první republiky, je to lepší: příkladem je výklad cukrárny Adolfa Janského. Ta má pěkný funkcionalistický parter jako někde v Americe. Zaujala mě jména firem Alois Vyškovský řezník a Alois Indra: i jsem si říkal, kde ten se tady vzal? To přece nebyl ten Indra z politbyra…

Mým útočištěm byl penzion, z jehož pokoje jsem hleděl naproti na synagogu, která nyní slouží husitům. Přečetl jsme si, že než to koupila židovská obec, byly tam masné krámy. Hned vedle bylo řeznictví s teplým pultem. Za tím hrdlem, jímž se dodnes vstupuje do města, stála brána, kterou se vyjíždělo na Kroměříž: z druhé strany průjezdního rynku stály ještě brány Olomoucká (mohla by se taky jmenovat Prostějovská) a Brněnská. Lze si představit, že s nimi by to bylo zajímavější, ale pozdě bycha honit. Na náměstí, které také můžeme přirovnat k trojúhelníku, je krásný morový sloup, socha sv. Floriana a kašna, na níž orel unáší jakési rozverné děcko: má to být Zeus a Ganymedes, ale klidně to může být malý král Ječmínek se slepicí. Ozdobou náměstí i města je ovšem radnice, a především hranatá radniční věž, jež se svou střídmou bílou krásou vyrovná jiným radničním věžím ve vyhlášenějších městech. Vystoupat na ni se dá po sto padesáti dvou schodech, ovšem jen když se slaví Den výstupů na věž. To zrovna nebyl, ale protože jsem měl tu ředitelskou přímluvu, tak jsem tam musel. Na ochozu je síťka proti holubům a sebevrahům: výhled potvrdil, že náměstí se opravdu podobá trychtýři a že Vyškov je větší, než by být musel, čehož se docílilo paneláky, které tam nasel novověk. Vojenskou stránku města jsem ponechal stranou, abych nevyzradil tajemství.

Vyškov je město zajímavých rodáků nebo skororodáků. Třeba se tady narodil Boris Hybner, jehož otec byl hospodským v Besedním domě a mladý mim tady chodil na gymnázium. Na něm studoval, ale o trochu dřív, taky Ondřeje Sekora, vynálezce Ferdy Mravence a brouka Pytlíka. Nebo se ve Vyškově 1. května 1924 narodil režisér Karel Kachyňa, jeho otec byl okresním hejtmanem, bydleli tady sice jen tři roky, ale i to se počítá. Jsou odsud Štědroňovi, což byli do jednoho muzikanti a vážení muzikologové, jeden jejich výhonek, Jiří Štědroň, to dotáhl docela daleko v pop music. O rodákovi Ottu Planettovi se Vyškováci dověděli v létě 1934, když přišla zpráva, že vrah rakouského kancléře Engelberta Dollfusse byl z Vyškova. Rakouský pučista hlásící se k německému nacismu se tady narodil 2. srpna 1899 v Hrnčířské ulici, nyní Jungmannově, pamětní desku tam snad nikdo nedá. Ale Vyškovák nebyl, to zas ne: paní Planettová (hezké jméno ostatně) bydlela ve Vídni a sem do Vyškova přijela za příbuznými, kde to na ni přišlo… No, kuriozita; ve vídeňském vojenském muzeu mají gauč, na kterém ubohý kancléř vykrvácel. Planettu pak pověsili, nacisté z něho udělali hrdinu, předpokládal bych, že za okupace tu měl aspoň ulici.

A ve vyškovském muzeu, které je v zámku olomouckých (arci)biskupů, je skoro půl patra věnováno moravském Lawrenci z Arábie, knězi a arabistovi Aloisi Musilovi (1868–1944), který se sice narodil v Rychtářově, což je asi osm kilometrů od Vyškova, ale tady mu dali čestné občanství a v jedné výkladní skříni na náměstí mu věnovali takové zákoutí s několika orientálními předměty a sentencemi jako „vydal se hledat Pravdu do pouště“. V tom muzeu je toho víc, mají tam třeba figurínu v arabském oděvu a velblouda z drátů a sbírku Musilových dobrodružných knih, kterým by se mohlo říkat po vzoru mayovek musilovky. Hned mě chytla touha si je přečíst: Ve stínu pouště, Syn pouště, Mstitel, Poprvé v poušti, Světcův démant, Ve stínu křižáckého hradu… Jaké to rozkošné názvy! A jak by ty knihy asi obstály v dnešním korektním světě? Musil byl velký přítel Arabů, ale přece jen bílý muž… Navíc z Hané. Ale z té byl i jiný muž, k jehož rodnému domku v Dědicích se snad dostaneme příště.

Vyškov viděný z nízky i z výšky