Poněkud teskné hučení kamen v Žacléři

DO MĚSTEČKA, KDE SE JOSEFU ČAPKOVI NECHTĚLO CHODIT DOLŮ

Přicházel jsem k domu, ve kterém kdysi bydlel MUDr. Hans Havliček, který se sem do Žacléře přistěhoval v roce 1926, kdy dostal místo primáře v místní nemocnici. Pocházel z Chomutova, studoval v Praze, do Žacléře přišel jako mladý lékař, ale ne úplně bez zkušeností, které mu dala první válka. Přesvědčením byl humanista a sociální demokrat, takže se po Mnichovu dostal do konfliktu s nacisty, byl asi rok vězněn, do nemocnice už se pak vrátit nemohl. Své pacienty léčil v té vile, kde měl i několik lůžek: k léčení používal mimo jiné i vlastní vynález, lampu s ionizujícím zářením. Pak válka skončila a na podzim roku 1945 ho Češi jako Němce vysídlili. Tedy vyhnali. Nepomohla mu perzekuce od nacistů ani to české příjmení. V Německu zemřel v roce 1949 v osmapadesáti letech.

Teď jsem mohl pár dní bydlet v domě, kde jeho fotografie stála na psacím stole. Muž, asi tak kolem padesáti, sedí ve své pracovně, na sobě domácí oblek s motýlkem, čte něco, možná odborný časopis, celé to vypadá velmi civilizovaně a noblesně. Jako ta jeho vila s krásnou zahradou, která teď ale byla zasypaná únorovým sněhem, jenž splýval s těžkými mraky, které zahalovaly kopce, na jejichž úbočí se město Žacléř rozkládá. Z nich nebylo po ty tři dny skoro nic vidět, šedavé mlžnato se převalovalo po Rýchorách, jimiž končí Krkonoše, a padalo do Královeckého průsmyku, kudy se vcházelo a vycházelo z Čech nebo do Čech ze Slezska. V únoru 1628 se tady naposledy za vlastí ohlédl Jan Amos Komenský: toto ohlédnutí si lze přehrát na růžovém paloučku, který je tam vyveden jako taková mandala s cestičkami, jež mají být labyrintem, jímž lze dojít do ráje srdce. Hned kousek dál začíná březovým hájkem Polsko. Poblíž hučí silnice, kterou se jezdí nakupovat levnější klobásy do Poláky obsazené Lubavky a Kamenné Hory.

Žacléř je horské město, na které musel být před takovými sto lety krásný pohled. Teď z něj zůstal skelet, přičemž některé jeho kosti dávají tušit, jak vypadalo celé neporušené tělo. Korpus obce se táhne po délce několika kilometrů od černouhelného Dolu Jan Šverma přeměněného na skanzen přes proletářsko-hornickou část, ze které zůstal opuštěný kulturák, po část historickou, která vrcholí opuštěným zámkem na kopci. Pod ním je protáhlé Rýchorské náměstí, které lze považovat za srdce města, byť po infarktu. Je na něm mariánský sloup od barokního sochaře Pacáka, dále kašna a žleb pro koně a v horní a dolní linii historické domy, kterým chybí nějaké veselejší využití. V jednom je česká a v dalším vietnamská samoobsluha. V nich jsem si nakupoval drahé české paštiky. Dva nejzajímavější domy stojí v rohu náměstí, jsou to dřevěné roubené chalupy s podstávkovými sloupy, které vypadají jako indiánský kůl. Bohužel autentické stavení už je jen jedno a vypadá, že brzy spadne, druhé je replika a v létě se v něm prý lze ubytovat. Takových krásných domů bylo ještě po válce snad třicet, ale všechny padly za oběť pokroku. Naposled se bouralo v polovině devadesátých let, ten dřevěný sloup, který zbyl, mají v muzeu. Na starém vyobrazení Žacléře z poloviny 19. století stojí ty zajímavé chalupy jedna vedle druhé a poučují o tom, jak vypadal urbanismus, když lidé věděli, co si mají stavět.

Pěkné je ovšem místní muzeum, ve kterém se dá zůstat třeba i dvě hodiny. V něm jsem se dal do řeči s mladou ženou, ze které jsem tahal názory na město, jež ona právem bránila. Říkala, že Žacléř je zvláštní tím, že má roztroušenou identitu, neboť neví úplně, k čemu je. Na to, aby to bylo lyžařské středisko, je moc průmyslové, jenže na to, aby bylo průmyslové, je moc horské, a navíc ten průmysl už skoro zanikl. Je to původně město sklářské, ještě předtím pasekářské, pak zas hornické a uhelné. Uhlí se tady kopalo už v 16. století, hlubinné doly se vyvrtaly koncem století devatenáctého, jmenovaly se Jiří, Anežka nebo Jan, k němuž se přidal ten Šverma, což je svým způsobem vtipné. A doly potřebují hodně lidí, ochotných ničit si zdraví bez ohledu na jazyk a původ, díky čemuž tady i po válce mohlo zůstat relativně dost Němců, takových deset procent, což bylo prý nejvíc v Čechách. Žili tady už před válkou i Češi, třeba hospodský Žižka, u kterého byl na stravě třináctiletý Josef Čapek, kterého sem poslali z Úpice, aby se naučil německy, což ho moc nebavilo. Jeho sestra zaznamenala historku, že nerad chodil čurat dolů, kam se mělo chodit, tak to prováděl z okna, což bylo asi trochu necivilizované, ale lze to pochopit. Karel by to, myslím, nedělal. Nebo dělal?

Taky tady v té době bratři Pohlové vyráběli porcelánové figurky a domácí kropenky na svěcenou vodu, to byla jednu dobu specialita. Celá jedna místnost v muzeu je plná těch figurek, kropenek, panenek Marií sedmibolestných a dalších roztomilostí z žacléřské porcelánky, ve které se pořád ještě něco vyrábí, ale bohužel sakrální figurky to už nejsou. Ty figurky sbírá jeden pán z Trutnova, který část sbírky odkázal muzeu.

Dramatické děje středověké a raně novověké jsme překročili, ale nemohli jsme minout návštěvu dvou vysoce urozených psychopatů, pruského krále Fridricha II. Velikého a jeho obdivovatele a protivníka zároveň, Josefa II. Ten tu byl dvakrát, nejdřív v červenci 1766, kdy tady poobědval v hostinci U (jeho) Koruny, který tam už ale není, a pak v září 1779, kdy sem přijel zkontrolovat, co tady zbylo po Prušácích, kteří se tady utábořili před rokem, když začala tzv. bramborová válka o dědictví bavorské a oni to vzali krkonošskými průsmyky. Tehdy vešel Žacléř do dějin kulturně-světových, neboť tady se Bedřich dověděl o smrti svého mentora, kterého si choval u dvora v Postupimi, Voltaira (30. května 1778), načež sedl a napsal, samozřejmě francouzsky, Elogie de Voltaire, chválu na onoho, kterou vlastnoručně doplnil údajem, že ji sepsal à Schatzlar. Ne že bych to četl, ale je zajímavé, na co se dá v Žacléři taky myslet. Mimochodem, dočetl jsem se, že se ten Bedřich ubytoval v domě na náměstí u kováře Karla Langera, jenže tam špatně táhla kamna. Král rozkázal, aby se postavila nová, o což ovšem nepožádal majitele domu, tedy toho Langera. Ten si pak stěžoval, načež král uznal, že má Langer jako majitel pravdu, tak mu nechal vyplatit sedmdesát říšských tolarů. Za to, že mu nechal postavit kamna, dobré, ne?

Já jsem do jedněch kamen přikládal, v čemž jsme našel zalíbení. Byla to kamna již dost pokročilá, byla schopna vytopit celou vilu dr. Havlička, ale pořád to ještě byla pořádná kamna, která vyžadovala obsluhu. Nenasytně požírala jedno poleno za druhým, krásně hučela svou ohňovou melodii, vydávala archaickou vůni roztopeného tělesa. Jako strážce ohně jsem se moc nevzdaloval, navíc se mi navzdory všemu topení spustila rýma, že i horský doktor Havliček by mě nejspíš zahnal do postele a nosohltan mi ionizoval svou lampou.

Když jsem přece jen vyšel ven, sníh též milosrdně přikrýval zpustlost blízké zámecké polozříceniny, s kterou si naše doba neví rady. Kdysi dávno, snad ve 13. století, to byl strážní hrad, kde se vybíralo clo, Schatz, po čemž dostal Žacléř jméno: Schatzlar. Pak se tudy přeháněly dějiny, hrad vystřídal zámek, na vyobrazeních ne starších než sto let je to ještě rozkošné sídlo zanikajícího světa aristokracie, krásná zahrada, neogotické věže, rytířská cimbuří, erb nad portálem. V roce 1945 byl, jak jinak, vyrabován, pak tam bylo nějaké učiliště, jezdilo se tam na školu v přírodě, lze si představit, jak se s tím vším zacházelo, ale aspoň tam bylo živo. V devadesátých letech připadl zámek městu, to ho prodalo, udělaly se nějaké plány, že by tam mohla být hogo fogo restaurace a takové věci – a tím to skončilo. Zámek pustne, dá se do něj bez potíží vlézt, ale myslím, že i pro bezdomovce je to tam příliš pusté, navíc by se museli štrachat do slušného krpálu. Doba takových zámečků bohužel skončila, aspoň v Čechách už pro ně není moc místa. Zůstalo městečko pod ním, městečko Žacléř, ze kterého se musel vystěhovat lidumilný doktor Havliček. Asi tam pořád chybí.

Jiří Peňás