Odolena Voda je obec, na níž je – nedá se nic dělat, opět to bude vypadat klerikálně – daleko nejhezčí
kostel, který je skutečně výjimečně krásný, čehož jsou si tam snad vědomi. Stojí na návrší nad obcí, která díky stromům není naštěstí moc vidět, zato je z něj krásný pohled do krajiny směrem severním, tedy k Řípu a pak dál. Chrám je dílem Kiliána Ignáce Dientzenhofera a je to
majstrštyk z jeho vrcholného období, tedy z 30. let 18. století. Vysvěcen byl na podzim 1740, to se zrovna moci ujímala mladá Marie Terezie. Kostel si u architekta objednali pražští jezuité z koleje sv. Klimenta, takže je zasvěcen prvomučedníkovi a papeži Klimentovi, jehož osudy jsou vymalovány na fresce v chrámu: autorem je slezský malíř Jan Kuben. Když máte štěstí, je kostel otevřený, tedy aspoň předsíň. A je tam vymalována scéna, na níž Kliment, odsouzený za císaře Trajána k nuceným pracím na Krymu, nějakým zázračným způsobem ťukne do skály a odhalí pramen, který z té skály vytryskne, takže jeho soudruzi z kamenolomu se mohou svlažit. A tento z á zrak nejspíš nějak souvisí i s tou vodou v názvu vesnice, kterou měl založit nějaký Odolen, jak se tak soudí. Kliment vykonal ještě nějaké zázraky, ale pak byl svržen z lodi do moře, kde se, chudák, utopil, ale moře se pak rozestoupilo a na dně moře se objevil chrám s jeho tělem. Ostatky pak přinesl do Říma svatý Cyril, což vedlo ke Klimentově kultu na Moravě a pak i v Čechách: nejstarší zachovalý kostel v Čechách na Levém Hradci je dedikován právě jemu.
Já to zde připomínám proto, aby bylo patrné, jak všechno souvisí se vším a vše dává nějaký smysl, takže vytrysknutí pramene, znázorněné na kostelní fresce, se pak znovu vrátilo, když se o sto let později nedaleko odtud v hospodě narodil první národní pěvec, dnes skoro již zapomenutý Vítězslav Hálek, jehož jméno maximálně tak straší v učebnicích a čítankách jako zombie z nepochopitelných a dávných časů. To však podivíny mého druhu vede k tomu, aby se o ně trochu zajímali a vzdali jim nenápadný hold, neboť nikdo jiný už to neudělá. Protože, jak praví onen básník: „Kdo v zlaté struny zahrát zná, / jej ctěte víc než sebe, / neboť vás tak bůh miloval, / že poslal vám ho s nebe.“ Dobré, ne? Kdo by to dnes mohl o sobě říct? Napadá mě jenom Karel Gott. A Hálek byl vlastně takový Karel Gott české poezie 19. století.
Místo onoho seslání s/z nebe nese dosud jméno Dolínek a jde o takový neuspořádaný shluk stavení podél silnice před Odolenou Vodou, jíž je Dolínek součástí. Jméno napovídá, že ležel v lehkém dolíku, takže si lze představit, že tam zastavovaly formanské vozy, aby si trochu odpočinuly, koně se napili, chlapi si dali žejdlík. Na takovém místě samozřejmě nemohla chybět hospoda, kde se pěvec 5. dubna roku 1835 narodil do rodiny Josefa a Terezie Hálkových. Pokřtili ho jménem Vincenc, Vítězslavem se stal z vlasteneckých důvodů trochu později, když začal psát a vést poněkud bohémský život. To vedlo k jistým neshodám s otcem, který měl o synovi Vinckovi jinou představu, že totiž se bude věnovat něčemu pořádnému, když už teda ne řemeslu hospodskému, tak z něj chtěli mít aspoň kněze, jak se slušelo. Ale Vincek si nejspíš nedovedl představit spoutat své tělo celibátem, tak začal v roce 1855 studovat na filozofické fakultě, načež se tatínek naštval a přestal ho podporovat. Z toho pochází známá (tedy, relativně známá) epizoda, jak jeho kamarádi, Josef Barák, ze kterého bude nejznámější český novinář své doby, takže ho nikdo dnes už nezná (má ale moc pěknou hrobku na Olšanech), a mladý Jan Neruda jedou s Hálkem přesvědčit tátu Hálka, ať se na syna nezlobí a něco mu občas pošle. Mohl to být docela zábavný výlet, představte si, dvacetiletí kluci přijdou za panem hospodským a tam říkají: Pane hospodský, tak se na Vincka nezlobte, on bude národu prospěšnější jako
lyrik, vědí, přírodní a taky milostný, to my potřebujeme, nějakého pěvce lásky, a to by jako kněz nemohl, to by nepůsobilo dobře, s tím by měl problémy na konzistoři, je lepší, když zůstane v civilu. – A pan Hálek se drbe za uchem, maminka Hálková se přimlouvá, pan Hálek natáčí mladým pánům pivo, i nějaké jelito asi taky dostanou: Já nevím, mně to jako solidní obživa nepřipadá, to je v Čechách vyloučená věc, já neznám tady na vsi nikoho, kdo by se staral o poezii, ještě tak nějaké kramářské písně, ale to je jako chodit žebrotou s pimprlovým divadlem, však sem občas do šenku komedianty pustím, pak musím odblešit celou hospodu. – Ale ctěný pantatínku Hálku, řekl by mladý Neruda, my chceme naši věc českou a národní pozvednout výše, nám už nestačí jen veršování, my chceme sebevědomou tvorbu v českém jazyce provozovati a šířiti a máme takový plán, že bychom vydali almanach sebraných výtvorů, jmenovat se bude Máj, víte, po básni našeho velikána Máchy Karla Ignáce. – Ech, toho sprosťáka a divouse podmračeného, co chodil tudy na vandr a ani jedna slepice před ním nebyla jistá?! Tak by měl skončit náš Vincek? To ho raději ve sklepení u ledu zamknu. – Ach, to ne, božský Mácha byl obětí své duše romanticky rozhárané, to my jsme již klidněji realisticky založení a Vincek je dobrý hoch,
rozumný a klidný, žádný morous rozervaný jako Mácha. Ale holt na kněžskou dráhu se nehodí… A ještě jedno pivo, bychom, otče, mohli poprosit… A pak by se přidala paní maminka Hálková a přimluvila by se u pana Hálka, jehož srdce nebylo z kamene, a co měl taky dělat, tak spánembohem, něco mu pošlu.
Literátovi… A vy, pánové, jen pijte, však v té Praze vás nikdo tak nepohostí, jen si ale ten prostý lid noc nemalujte, víte, abyste tou sociální myšlenkou nenaletěli, odsaď pocaď, já vám tu druhou jitrnici už napíšu, to si nemyslej… Kdo mohl vědět, že oba rodiče přežijí syna o deset (matka), a dokonce o osmnáct let – otec. Hálek umřel nečekaně a rychle v 39 letech: nachladil se v Krkonoších.
Ale asi to bylo s tou návštěvou jinak. A rozhodně to už nebylo ani v tom Dolínku, ale v Bukole, protože Hálkovi se pořád stěhovali a z Dolínku, kde to nebylo už tehdy nic moc, brzy šli nejdřív do Zátvora, pak do Zálezlic, potom do Byškovic a nakonec do Bukoly, všechno vesnice pár kilometrů od sebe. Ale rodný domek je holt v Dolínku a je udržován v dojemné pietě, na čemž má zásluhu pan
Roman Straka, který tam tráví soboty a neděle, a občas někdo náhodou přijde. Je to prostý dům, zachovaný zhruba v podobě venkovského domu z poloviny 19. století, takže se hezky vyjímá ve srovnání s tím, co si lidé postavili potom, zvláště tak v posledních padesáti letech. Muzeum tam bylo už v roce 1900, kdy byl Hálek pořád ještě velmi populární, to ještě velký Šalda v roce 1935 psal, že s Hálkem ještě nejsme hotovi… Ve skutečnosti ho tvrdě sejmul už v roce 1895 J. S. Machar, který ho označil za autora druhého řádu, ale ještě chvíli to trvalo. Třeba takový Vítězslav Nezval po něm dostal od tatínka Bohumila jméno, možná Macharovi natruc. Ostatně Nezval sem osobně v roce 1956 s ta tínkem zajel, dva roky před svou smrtí, asi tatraplánem, vždyť měl jako prominent přiděleného řidiče. Ale „Nekamenujte proroky, neb pěvci jsou jak ptáci: / kdo hodil po něm kamenem, / k těm víc se nenavrací.“
