Lázně

Géniové potřebují k zmírňování následků své geniality lázně. Goethe měl Karlovy Vary, kde byl celkem patnáctkrát, a Beethoven měl Baden, kde byl sedmnáctkrát. Goethe to měl ale z Výmaru do Varů přece jenom o kus dál než Beethoven z Vídně, odkud to bylo tři hodiny dostavníkem, dnes to trvá hodinu tramvají, která jede z centra Badenu až k vídeňské opeře – a naopak.

Ta béžová a trochu pořád hezky staromódně vypadající vlakotramvaj se jmenuje Badner Bahn a kdysi před válkou byl její součástí i jídelní vůz, což je zajímavý detail do debaty o úpadku světa. Dráhy využíval před tou první i císařský dvůr, když se do Badenu v létě přemísťoval, s čímž začal v roce 1813 císař František I., který si to tam oblíbil právě proto, že to měl blízko a že si tam mohl hovět ve svém biedermeierovském klidu a pohodlí. To tam samozřejmě dráha ještě nejezdila, jezdilo se ekvipáží. František bydlíval u náměstí, pár kroků do lázní, v docela obyčejném domě, i když samozřejmě výstavním, který se jmenuje Kaiserhof a člověk by ho považoval za radnici nebo policejní komisařství. Ale Františkovi to vyhovovalo právě pro tu neokázalost, neboť on sám se cítil spíš takovým výše postaveným vašnostou, který nejraději chodil v obnošeném kabátě a rád se vmísil do davu svých Vídeňáků, kteří do Badenu přijeli za ním a se kterými mluvil vídeňským dialektem. Franz Josef I. sem jezdil také, ale přece jen dával přednost spíš Ischlu, kde mohl chodit lovit kamzíky. Zato se sem stáhl poslední císař, Karel I., neboť v Badenu sídlil na konci války generální štáb rakouské armády a Karel, který neměl rád Hofburg, tady bydlel se svou rodinou, tedy s dětmi a Zitou, která v Badenu porodila páté z jejich sedmi dětí, Karla Ludvíka, posledního Habsburka narozeného před zánikem monarchie. Tady také císař přijímal poslední rozhodnutí k záchraně vlasti a trůnu. Baden začátkem listopadu 1918 opouštěl s vědomím, že už je s tím konec. Takže poslední zaklapnutí za těmi časy a podunajskou říší se ozvalo tady, v Lázních.

Tedy v Badenu u Vídně, v tom velmi úhledném a příjemném městečku, které už není Vídeň, ale to nejpříjemnější z ní se v malém přeneslo sem, pod kopce Vídeňského lesa, které se zvedají hned za kasinem a lázeňskými budovami, jež jsou udržovány v patřičně vyparáděném stavu. Já jsem tam ale samozřejmě hrát ruletu nepřijel, ani lázeňskou kúru jsem tam nepodstoupil, já jsem tam našel docela levný (na rakouské poměry) penzion a den před Silvestrem se tam do soumraku a pak do oběda procházel, přitahován tou starosvětskou útulností a cukrářskou líbezností, kterou na těch rakouských hnízdečkách tak obdivuji a která mě tak přitahuje, v čemž pravděpodobně ukojuji nějakou maloměšťáckou sexuální úchylku, nějakou podvědomou touhu po růžových krinolínách, do kterých bych se chtěl obléct, přestože moc vlastně nevím, co to přesně je. Nebo po dirndlech… Ano, po dirndlech, po tom nejerotičtějším ženském ústroji, po tom zvedáku ňader, v němž se každá žena mění v Evu Braunovou a muži v Conchitu Wurst a který prodávají v každém slušném rakouském městečku. Přičemž úchylný zákazník si může vybrat lidové či luxusní provedení, dirndly prosté i velmi speciální, pracovní i pro zvláštní příležitosti, z čehož lze odvodit, že to má stále ještě své kupce, kteří, tedy spíš které, tím vzrušujícím kusem oděvu vzdorují globalizujícímu se světu, v němž je všechno všude stejné, i ty úchylky.

O dirndlech jsme vedli polemický hovor při procházce vymydlenými ulicemi bádenskými. Výkladní skříně se blyštěly, parapety se leskly, omítky zářily… Lehce jsem se přel o podstatě, příčinách a následcích té rakouské útulnosti, čím to asi je, zda je ta pořádkumilovná mentalita duchu prospěšná, či škodlivá, zda se v té nablýskanosti žije člověku lépe, či hůře. Hájil jsem konzervativnější pól, přičemž jsem čelil námitce, kdy jsem naposledy myl doma okna, což nebylo úplně fér… Už několikrát jsme došli na Hlavní náměstí (Hauptplatz), což je takový plácek, kde archeologové vykopali zbytky po římských lázních, kterým říkali latinsky Aquae, v jejichž teplých pramenech si vojáci a veteráni 10. legie umístěné ve Vindoboně léčili revmatické končetiny. Do středu toho plácku baroko zapíchlo krásný trojiční sloup, pod nímž byl teď stánek s horkými kaštany. Zatoužili jsme po nich, jenže nebylo nikoho, kdo by nás obsloužil. Stánek přitom byl otevřený, kaštany připravené. Váhal jsem, nejde-li již o stánek samoobslužný, avšak nabrat kaštany jsem se přece jen, vědom si toho, jakou mají stále ještě Češi v Rakousích pověst, neodvážil. Záhada se objasnila o několik ulic dál, kde stál ten samý stánek, v něm prodavač s orientálními kořeny. Když jsem hodlal zakoupit kaštany u něho, řekl, že tady je ještě nemá hotové, ale mám jít na radniční náměstí, kde už jsou, ale tam zas je nemá kdo prodávat, protože on ovládá oba stánky a musí být tady a připravovat kaštany, aby měl co prodávat zde… To byl ale jediný zádrhel v tom líbezném městě, kde jedna starosvětská kavárna přecházela v další a kde trh pod širým nebem nabízel voňavé produkty občanské přičinlivosti, jež byla oceněna v lidové písni Gott erhalte, kterou i Češi rádi zpívali jako Zachovej nám, Hospodine…

Samozřejmě by mě teď mohl někdo opravit, že autorem té písně, naší někdejší státní hymny, byl Joseph Haydn. Tím se dostávám tam, kam jsem chtěl, tedy k Beethovenovi, jenž, ač původem rýnský Němec z Bonnu, prožil většinu života ve Vídni, což pak Rakušanům umožnilo vydávat ho za Rakušana. Milan Kundera v Nesmrtelnosti napsal, že Beethovenovo dílo začíná tam, kde končí Goethův střed, a ty dva nesmrtelné oživil oživením známé historky z Teplic. K ní došlo v roce 1812, kdy si oba veleduši vyšli na procházku, šli lázeňskou alejí a najednou se před nimi objevila císařovna s rodinou a dvorem. A dál už to každý zná: Goethe ustoupil na okraj a smekl klobouk, zato Beethoven ten svůj klobouk „vrazil ještě hlouběji do čela“ a zamračil se, takže mu, píše Kundera, jeho husté obočí povyrostlo o pět centimetrů, a šel dál. Ty dva klobouky se pak stanou Kunderovi metaforou dvou odlišných postojů ke světu.

Jenže tady v Badenu člověka napadne, že Beethoven se vlastně tak mohl zachovat taky proto, že on byl s císařskou rodinou ve styku mnohem častěji a možná i důvěrněji než Goethe, který se sice krátce sešel s Napoleonem, ale císařovnu potkal vlastně jen jednou v těch Teplicích. To Beethoven je měl skoro každé léto za sousedy, protože s výjimkou několika let sem jezdil od roku 1802 pravidelně, největší přestávku udělal mezi lety 1816 a 1821, což jsou ty záhadné roky Beethovenova odmlčení. Samozřejmě je nutné dodat, že Beethoven nejezdil na letní byt jen sem, svou potřebu přírody spojoval s dalšími místy v okolí Vídně, především s Heiligenstadem na druhé straně metropole (viz Radostné pocity génia v Heiligenstadtu, č. 44/2021).

V Badenu vystřídal asi sedm adres, podobně to dělal ve Vídni, kde se stěhoval snad každý druhý rok, mimo jiné proto, že se s ním nedalo vydržet: byl hlučný a pravidelně vytápěl spodní partaje, když na svou rozpálenou hlavu lil vědra vody. V Badenu tuto potřebu mohl nejspíš uplatnit snáz, zde si mohl kbelíky dopřát hned za rohem, zde se mohl ráchat po libosti a vyřvávat nápěv Ódy na radost, což mu umožňovala i skutečnost, že již byl skoro úplně hluchý. V letech zrodu tohohle „vznešeného rámusu“, tedy v letech 1823 a 1824, bydlíval v Badenu v Rathausgasse 7, kde je zřízeno pěkné muzeum, docela podobné tomu v Heiligenstadtu, hezky rekonstruovaný dům, komnaty přibližně ve stavu, jak mohly vypadat za oněch časů, pár předmětů, kterých se hypoteticky mohl dotýkat, třeba fortepiano, na kterém prý opravdu skládal. Klobouk bohužel chybí, ale z obrazů i líčení vyplývá, že ho Beethoven nenosil naražený do čela, ale naopak zvednutý do týlu, snad aby jeho titánská lebka vystoupila co nejvíc vpřed. S rukama složenýma za zády, s výrazem buldoka se řítil uličkami rozkošných lázniček, aby vědrem vody co nejrychleji zchladil tu vřavu, co se mu plodila pod kloboukem.

Óda na dirndl a klobouk v Badenu u Vídně