Linie ledovce v lázních Polanica

PROMĚNA MEDVĚDA V NEDVĚDA V KLADSKÉ STARÉ HAJDĚ

Kolem sochy muže a ženy sedících v trávě kroužila čiperná paní, a když mě viděla, pravila: Prosze pana, czy mi może zrobic zdjęcie. Naštěstí jsem věděl, že slovo zdjęcie (přibližně se to čte zdječije) neznamená dítě, nýbrž mne ta milá penzistka požádala o vyfotografování, v čemž jsem jí bez problémů vyhověl.

To jest Marie Curie-Skłodowska, która szuka atomu w trawe? řekl jsem pak rádobyvtipně, neboť ta socha opravdu jako by něco hledala. – Lub Marii Konopnickej odpadl kolczyk, řekla ona. Tomu jsem se zdvořile zasmál, i když jsem si nebyl jist, co to je ten kolczyk. O Marii Konopnické, polské klasičce, jsem něco tušil. Tím jsme se dostatečně sblížili, já se paní zeptal, jak se jí tady v lázních Polanica líbí. Ona řekla, že velmi, že tady byla kdysi jako dítě a že si myslí, že to jsou nejhezčí lázně v Polsku. Řekla pak, že je z Gdaňska a zítra už jede, já řekl, že to má před sebou dlouhou cestu, z jednoho okraje Polska na druhý. Ona už pochopila, že pan jest Czechem.

Ten Czech se již loučil, ale protože to v těch lázních ještě neznal, zeptal se svou polštinou, kde je tady prosím ta statua miedviedža. – Prosze? podívala se nechápavě paní. – No, miedviedž, miedvěd arktičny, ursus lodowy… Paní stále nechápala. Co pan mysli? – Miedviedž, miedviedž, brum brum…, stále jsem se snažil, paní zírala udiveně, možná se mě už i trochu bála, ze zoufalství jsem tedy vytáhl mobil, naťukal fotku ledního medvěda a ukázal ho té paní, která vítězoslavně zvolala: Niedźwiedź! Niedźwiedź biały! To vám samozřejmě ukážu! – A šli jsme s čipernou babkou směrem k lednímu medvědovi, který se v Polsku nejmenuje po medu.

Nedvěd tady stojí od roku 1910 a má připomínat dávné časy ledové, neboť Polanica-Zdrój leží na hranici rozšíření skandinávského ledovce. Na to odborně přišli němečtí geologové, a protože se tehdy lidé o takových věcech rádi nechávali poučit, tak správa lázní objednala na památku glaciály sochu medvěda. Ten tady přečkal, na rozdíl od jiných soch, dvacáté století a připomíná, i když jen tak utajeně, časy, kdy se to tady jmenovalo Altheide-Bad. Když sem přišli v roce 1945 Poláci, tak jim to přejmenovávací komise přeložila nejdřív jako Puszczyków, tedy něco jako Pustinov, protože Heide je něco jako vřesoviště, prostě místo, kde nic neroste, ale po roce to zmírnili na Polanicu, možná aby neděsili klientelu. Česky se tomu tady říkalo Hajda, ale to už skoro nikdo neví, to možná naposled používal kladský vlastenec, profesor Václav Černý, který celý život litoval, že jsme si po válce nevzali Kladsko zpět, třeba i násilím. Ale pozdě bycha honiti, českému království vzal v 18. století tento obzvlášť malebný kousek země už loupeživý Fridrich II. a Stalina nějaké detaily nezajímaly. Otázka je, co bychom s tím Kladskem, kde už dávno žili samí Němci, dělali. No, Němce bychom vyhnali a pak bychom měli trochu větší Sudety. To ale Poláci zvládli taky.

Altheide-Polanica byly a jsou třetí z těch kladských lázniček na cestě od Náchoda skrz hrabství kladské: nejdřív Chudoba (Bad Kudowa), potom Dušníky (Bad Reinerz) a pak Stará Hajda, tedy ta Polanica. O kus dál na východ jsou ještě jedny lázně, Landek, s jejichž názvem Poláci moc neexperimentovali a zůstali u Ląndeku-Zdrój. Všechna ta městečka byla původně kladskými vesničkami, patřila nějakému feudálovi, zprvu českému, pak církevnímu se sídlem v Kladsku, tedy v tom městě, po připojení k Prusku se toho moc nezměnilo. Obyvatelstvo bylo zbožně katolické a přičinlivé. O tom, že tady tryskají teplé prameny, se vědělo už od středověku, v nejstarším popisu Kladska, jehož autorem byl jistý Georgius Aelurius, se uvádí, že se jim říkalo ropuší, neboť se kolem nich nacházelo hodně utopených či výpary otrávených ropuch a žab. Dalo by se říci, že první klientelou byli tedy obojživelníci, kteří kúru podstupovali na vlastní riziko. S rozvojem civilizace se tady začala budovat lázeňská zařízení, v nichž se již lidé především oddávali namáčení a zabalování do Priessnitzových obkladů, což byla móda, která se rozšířila z Jeseníků. Takovou kúru absolvoval třeba mladý Chopin v Dušníkách (Bad Reinerz), kde po něm Poláci pořádají klavírní festival: o melancholické atmosféře na kolonádě jsem psal loni v listopadu.

Relativně pokojné a nadějné časy 19. století vyvrcholily zlatou érou lázeňství. Tento fenomén by se dal považovat i za vyvrcholení evropské civilizace. Nic útulnějšího, příjemnějšího a hezčího pak už nenastalo, to si aspoň myslím já, i když chápu, že to není právě obvyklý názor. Ale klasické lázně přelomu 19. a 20. století, to byla koncentrace krásy, kultury a zdraví, kde se mělo odpočívat, polehávat, rozjímat i hřešit a hýřit, k čemuž tam sloužila všechna ta decentní a úžasná zařízení. Pochopitelně to nebylo pro každého, to ale civilizace není nikdy, ale ty obrovské budovy různých sanatorií a kurhausů naznačují, že těch, kteří si to dopřát mohli, nebylo zas tak málo: v roce 1913 tady bylo deset velkých hotelů a sto dvacet penzionů.

Z mentality těch časů toho moc nezbylo, všeobecně svět zošklivěl a jaksi upadl, ale některé ty památníky z časů fin de siècle tady zůstaly, možná že jaksi v lepším stavu než u nás, aspoň se mi to tak jeví. Základní rozdíl bude nejspíš v tom, že Poláci, ač k jejich přístupu k veřejné estetice člověk může mít rezervovaný postoj (ale ten náš není lepší), si lázně udrželi ve svých rukou a též klientela je polská. A z vlastních pozorování bych řekl, že Polák se k Polákovi chová lépe než Čech k Čechovi, což se pozná třeba v restauracích. Jak jsem slyšel, vlastníkem nemovitostí jsou tady Poláci nebo polské společnosti, a když jsem se tam bavil s jedním mladíkem v informačním středisku, kroutil hlavou nad tím, že jsme svoje „rodinné stříbro“ tak snadno prodali Rusům. V tomhle se mi polský nacionalismus nejevil úplně marný. I když ty ztracené kosmopolitní časy, kdy sem jezdila evropská aristokracie, a to i dost vysokého řádu, měly zajisté taky něco do sebe. Třeba v roce 1913 v Kudowě strávil týden mladý Winston Churchill, po němž tam mají cosi jako salonek, který se tváří jako pravý. Nachází se hned naproti recepci honosného lázeňského domu Polonia, původně hotelu Fürstenhof. Velmi podobného lázeňského mastodonta mají v Polanici, tam se ten dům jmenuje Pieniawa, což znamená něco jako bublinkatá minerálka, Němci mu dali původně jméno Neues Kurhaus, Nový léčebný dům.

Já tam však nepřijel jako lázeňský pacient, ale jako průzkumník kladského vnitrozemí a hledač polozaniklého světa lázeňské kultury. Přijel jsem tam pohodlným žluto-bílým vlakem, do kterého jsem nasedl na nádraží v Kudowě, kde už jsem to znal. Po cestě jsem hleděl na kopcovitou kladskou scenerii, kde se v únoru držel sníh, vlak vjížděl do tunelů a svištěl po viaduktech, které zvyšovaly krásu krajiny, s čímž se tehdy počítalo. Vystoupil jsem v Polanici a podél ošklivých novostaveb došel do městečka, které se táhne podél říčky, které by se mohlo říct Bystřice Dušnická: v létě 1997 se proměnila ve vodní běs, který smetl polovinu domů. Ty už zase stojí, jsou v nich různé krámy s věcmi příšernými i docela užitečnými, třeba s miódem sudeckým…

Nejhezčí je tam ovšem park, který teď byl únorově skoro bez barev, ale to má taky něco do sebe. Na jeho začátku sedí na zídce pán s knírem, který má na klíně šachovnici, ovšem bez figurek, takže se asi diví, jak má táhnout. Přečetl jsem si, že to má být Akiba Rubinstein, polský šachový velmistr (židovského původu), který se mohl stát mistrem světa, kdyby porazil Emanuela Laskera, jenže v roce 1914, kdy s ním měl hrát, vypukla válka, tak se jím nestal. Pak se začal bát lidí a umřel v roce 1961 v Antverpách. V Altheide-Polanici asi nikdy nebyl, ale to nezabraňuje tomu, aby mu tady pořádali turnaj ozdobený jeho jménem. Snad by proti tomu nic neměl. Postával jsem u té sochy, nikdo se nechtěl vyfotit, tak jsem šel dál. Medvěd bez ohledu na původ stál na místě a vyznačoval linii ledovce. (Kolczyk znamená náušnice.)