Pustevny

Moravskoslezské Beskydy jsou na svém severním hřbetu tvořeny hradbou pěkných kopců, které připomínají mohutné pecny chleba porostlé temnými hvozdy. Jen na vrcholcích jsou někdy trochu zaobleně holé, čímž mi jsou osobně blízké. Dřív, za rozmachu valašského pastevectví, byly podstatně odkrytější a dobytkem spásanější, jak je vidět na hodně starých fotografiích. Po vymizení bačů, koz a hlavně ovcí (dřív existovala stáda až o tisících hlavách) zas hřebeny i stráně zarostly stromy, takže člověk má pocit, že tam lesy byly odedávna. Ve skutečnosti se právě v těchto lesích už od konce 18. století mohutně kácelo, pilovalo a rubalo, neboť zdejší dřevo roztápělo hutní průmysl, který se v podhůří Beskyd rozvíjel s rychlostí, jaká neměla v habsburské monarchii obdoby.

„Padáte sekerou na rozkaz z Vídně, / hynete pomalu, hynete klidně,“ stěžoval si v básni Slezské lesy nacionalistický ekolog Petr Bezruč. Zdejší hvozdy si proto mohly trochu vydechnout až po objevení ostravského černého uhlí, ale to jim zase dalo zabrat jinak, neboť čadící pece a hutě je o to víc zásobovaly inhalacemi a bůhvíjakými jedy.

Ve srovnání s jinými horstvy naší vlasti se Beskydy jeví jako výjimečné. Jsou to totiž hory spíš východní, tedy karpatsko-slovenské, což znamená, že jsou tvořeny od sebe dosti příkře oddělnými kopci s jasnými vrcholy, byť z nich až na výjimky (minule jsem psal o Skalce na Ondřejníku) netrčí skály. Nejsou tedy podobné nakypělému štrúdlu jako Šumava nebo Krušné hory nebo dlouze se táhnoucím homolím jako prahorní Jeseníky nebo naopak kyklopské hradbě mlýnských kamenů, jak dělají dojem Krkonoše. Ne, Beskydy, zvlášť ze strany severní, tedy řekněme od Frýdku, se jeví jako úhledné, spořádané a přehledně seřazené, erozí příliš neomleté horstvo. Další jejich výjimečnost je historická, neboť jsou to jediné velké hory v Českém království, které neobydlilo obyvatelstvo německého jazyka, nýbrž je přenechalo z Rumunska či z jaké divočiny přišlému polodivokému pasteveckému lidu, jenž těm horám dal zřejmě jméno, byť se neví, co má znamenat, ale pak se víceméně ochotně poslovanštil. Jsou ještě jiné teorie, ale já zůstávám u téhle. V každém případě se Beskydy staly spíš výjimkou v případě našich hor, neboť obecně platilo, že kopce jsou jejich, tedy „skopčáků“, zatímco vnitrozemí dole je „naše“. Tady to bylo spíš naopak, údolí s městy, která tu začínají na Fr… (Frenštát – Frankstadt, Frýdlant – Friedland, Frýdek – Friedeck, Příbor – Freiberg…), byla až tak do poloviny 19. století jejich, zatímco naše, tedy „české“, byly ty hory, tedy Beskydy… Ale ani to nebylo tak jednoduché, neboť se lze domnívat, že ti pastevci si s nějakou národní uvědomělostí hlavu moc nedělali. I tím se ostatně trápil autor Slezských písní.

Po výkladu horopisném a dějepisném sděluji, že jsem podnikl odvážný zimní výstup od nádraží v Kunčicích (viz minulý díl) po zelené nahoru na Pustevny, což obnáší osm kilometrů chůze, nejprve pozvolna, pak stále víc a víc lesem do kopce, v jednu chvíli i dost strmě. A zatímco dole byl sotva poprašek, jakmile se vlezlo do lesa a začalo to jít nahoru, sněhu přibývalo a od cedule Vyrubanina (650 metrů) už ho bylo docela dost a tam, kde byl navátý, se bylo nutné brodit až po kolena a já šel samozřejmě v botách, které na to úplně nebyly vhodné, ale za mnou šla osoba, před kterou jsem nechtěl dát nic znát. Od takových osmi set metrů už byl jen sníh, do kterého jsem se propadal a vytahoval nohy z mokrého sajrajtu téměř ručně. Hekal jsem námahou a pohyboval se valivým stylem vpřed, zatímco osoba pohorského druhu, která předtím využívala mých stop, kolem mě lehce prokráčela, jako by měla na nohou sněžnice. Poslední kilometr byl již skoro nad moje síly, připadal jsem si jako Meresjev, a kdyby se již nezačínalo stmívat, asi bych to vzdal. Však v poslední chvíli jsem mezi sněhem obalenými větvemi zahlédl temnící se budovu hotelu Tanečnica a napřel své poslední síly. Vyčerpaný a promáčený jsem se doplazil k národní kulturní památce Libušín. Osoba si tam již v jídelně vytvořené v duchu secesního ornamentálního dekorativismu objednávala frgál s cappuccinem.

Tak jsem stál opět po letech před těmi fantastickými dračími domy, Libušínem, Maměnkou a Krčmou, jejichž pitoresknost nemá jinde v téhle zemi obdobu. Byl jsem tady naposled v červnu 2012, tehdy jsem si na Radhošti způsobil sluneční úpal, k čemuž divoký zjev útulen nejspíš přispěl. O dva roky později, ráno 4. března 2014, jsem vyděšeně četl ve zprávách o požáru, který v noci z pondělí na úterý vypukl na Libušíně a skoro z devadesáti procent ho zničil. Jako by vyhořelo Národní divadlo beskydské. Ty barvami a tvary hýřící domy, to je totiž v architektuře něco jako v hudbě Janáčkovy Lašské tance nebo Její pastorkyňa, kterou Mistr skládal zhruba ve stejné době, kdy byl o dvanáct let mladší architekt Dušan Jurkovič prací tady na Pustevnách pověřený. Výtvarným pandánem by mohly být obrazy Joži Uprky, jehož krojované postavy sedící na lúce ty domy připomínají. A dalo by se pokračovat literaturou, Gabrielou Preissovou a Maryšou a Rokem na vsi bratří Mrštíků: s nešťastným Vilémem se ostatně Jurkovič, žijící od roku 1918 v Brně, důvěrně přátelil.

Vlezl jsem dovnitř a zase žasl. Bylo to všechno obnovené a uvedeno do stavu, jako by žádný požár nebyl. Jako si v Praze postavili nové Národní nebo v Drážďanech novou Frauenkirche, tak tady si postavili nový Libušín, a to za kratší dobu a asi i za méně peněz – přitom to možná nebylo jednodušší. Nevím, jestli ten výkon byl dostatečně oceněn, tak to tady činím. Klobúk dole! Mohu potvrdit, že Libušín znovu stojí a že na něm není nic poznat, tedy aspoň já nic nepoznal: tyrkysově zelený sál jako nějaká dekorace k divadelnímu vystoupení ochotnického spolku Bača, selská jizba převedená do secese a doplněná slovanskou mytologií, nebo spíš představami o ní jako o nějaké pastevecké formě antiky křížené s indiánstvím. Však také Mikoláš Aleš, který pro sál navrhl několik kreseb zbojníků a Radegasta na koni, byl obdivovatel indiánů. Česká představa o Praslovanech, toť Alšův indián s copy a kamennou sekerkou. Sám Aleš se sem na Pustevny přijel podívat, ty malby ale osobně provedl Karel Štapfer-Štábera, zajímavá postava: to on vymaloval legendární hospodu U Nesmysla na pražské průmyslové výstavě 1898, což byla parodie na přicházející secesní vlny z Vídně. Ale tady to právě v té samé době pojal pěkně vážně a zodpovědně, tady šlo o národní reprezentaci a o zasvěcení „strážné hory naší státnosti“, jak se o Radhošti vyjádřil Arne Novák.

Pohorská jednota Radhošť, jak se jmenoval ten spolek ctihodných vlastenců, se rozhodla vybojovat Beskydy pro národ a obsadit „naše“ kopce dřív, než se tam nacpou Němci. Odvážně svěřila roku 1895 zakázku tehdy ještě ani ne třicetiletému Dušanu Samuelu Jurkovičovi, rodáku od Myjavy, který se věci ujal s hornouherským zápalem. Znal dobře valašskou lidovou architekturu, protože už několik let pracoval u vsetínského stavitele Urbánka a pro Čechy už předtím objevil slovenské drevenice. V jejich duchu navrhl několik salaší na národopisných výstavách, jež byly tehdy velmi oblíbené a českému probuzenému měšťanstvu předváděly divočejší a původnější podobu sebe samých. Do jedné takové chalupy v čičmanskému stylu přivezl na pražské Výstaviště i originální slovenskou rodinu, jež se stala zárodkem slovenské diaspory ve středních Čechách… A tady, na povětrností bičovaném a mytologií posvěceném temeni radhošťském si mohl poprvé ve velkém vyzkoušet a pak i realizovat svou představu o „karpatském srubovém domě“, který měl podle dobových i jeho teorií nejzřetelněji zachovávat hledaný pratvar lidové kultury, svatý grál prapůvodní estetiky a ryzího výtvoru neposkvrněného ducha lidu. Dle výsledku byl by takový lid pod stálým účinkem halucinogenních muchomůrek, ale jak ona zmíněná osoba, která mezitím snědla frgál, říká: A proč ne?