Pavoučí ženy ve Valašském Meziříčí

O TOM, JAKÝ SI PREZIDENT MASARYK ODNESL KOBEREČEK

Cestě za vlašským salátem do Vlašimi (minulý díl) předcházela epochální výprava na Valašsko, o níž vyšly zprávy v únorových a březnových vydáních našeho nekonečného cestopisu. Epilogem této výpravy bude pojednání o pobytu ve Valašském Meziříčí, městě, kam expedice dorazila jednoho studeného zimního večera z Rožnova pod Radhoštěm.

Ve Valašské Mezopotámii, jak bychom mohli Valmezu také říkat, byla úplná tma, která poněkud ztěžovala orientaci. Město se jevilo tajemně a liduprázdně, z mrazivé temnoty vystupovaly siluety paneláků, které směrem, kde se dal tušit střed města, vystřídaly domy neurčitého typu. Pochodem přes setmělé náměstí s mariánským sloupem jsme se dostali na nádvoří zámku Žerotínů, kde nám byl poskytnut městským úřadem, jenž zámek zpravuje, nocleh. Pochopitelně za úplatu.

Noc byla klidná, jen teskný kvil meluzíny zazníval stěnami starobylého zámku mocného kdys moravského rodu. O sídelním městě jedné rodové linie, tedy meziříčské, jsem měl jen matnou představu. Věděl jsem cosi o jeho školských tradicích, díky nimž se se prý městu říkalo Valašské Athény, což se mi jevilo dost odvážné, byť zajisté školu na ohýbání dřeva a tkaní koberců bych si neodvážil podceňovat. Samozřejmě jsem věděl, že je odsud skupina Mňága a Žďorp, která se mi už třicet let docela líbí právě i proto, že na nich bylo a je vidět, že jsou z Valašského Meziříčí. A také je odtud můj kamarád, hudební kritik a historik Jaroslav Riedel, kterému jsem ještě napsal SMS, že jsem tady, jestli by mi třeba ráno nechtěl něco ukázat, ale on se mi ozval až za týden, jestli tam jsem pořád. A taky je odtud paní Mornštajnová. S tímto výčtem jsem usnul.

Ráno bylo zahalené v únorové mlze, z níž vystupovala hranolovitá věž blízkého kostela a pár domů, za nimiž se dalo tušit náměstí. Tato část města jevila jisté kouzlo, dokonce bych řekl, že to tam, v okolí kostela, bylo malebné. Na blízké náměstí naše expedice vyrazila v naději, že v nějakém bufetu uspokojí svou touhu po vlašském salátu. Ovšem dát si ve Valašském Meziříčí na náměstí cosi jako pochoutkový salát nebo třeba žloutkový věneček je výrazem jednak odvahy a pak také projevem důvěry k městu. Právě to jsem měl však v úmyslu vykonat. Zde totiž, z cukrárny U Koňaříků na hlavním meziříčském náměstí, se kdysi rozšířil virus střevního typu, vlastně tyfu, který na čas paralyzoval toto milé valašské město, a dokonce si vyžádal nějaké oběti, několik lidí zemřelo a asi dvěma stovkám se udělalo tak špatně, že už pak do konce života si žádné věnečky a možná ani vlašák ti lidé dát nechtěli. Stalo se to v roce 1954 a popisuje to zmíněná paní Alena Mornštajnová v bestselleru Hana, hned na začátku knihy, kde jsem si to i já s údivem přečetl. Nyní jsem tedy stál na místě děje, na náměstí, které se sympaticky jmenuje Náměstí.

To bylo však nyní celé rozkopané, což zcela jistě nesouviselo s tím, že tehdy se virus salmonely dostal do cukrárny z prasklého odpadního potrubí, jež vedlo z nějakého septiku. Ani cukrárna U Koňaříků už neexistovala a já nechtěl provokovat a jitřit dávno odeznělé rány tím, že bych se po ní sháněl. Náměstí si žilo svým ranním klidným tempem, dlaždiči pokládali dlažbu a v devět hodin se otvírala kavárna U Zvonu, která stojí v rohu toho docela pěkného náměstí. To je vedle salmonely historické ještě tím, že se zde 28. května 1907 de facto počala politická dráha tehdy sedmapadesátiletého učence a abstinenta Tomáše G. Masaryka, který přímo na tomhle náměstí onoho dne odpoledne čekal spolu se svými valašskými příznivci na telegram ze Zlína s definitivními volebními výsledky pro volby do říšské rady. V nich ve druhém kole porazil klerikálního kandidáta Votrubu, přestože ten byl zdejší a Masaryk sem na Valašsko jezdil jen na prázdniny a také provokovat Valachy, ať tolik nepijí. V tom si rozuměl s jiným propagátorem abstinence, místním doktorem Janem Bohuslavem Kraiczem, svým přítelem a příznivcem. Ten Masaryka, rodem moravského Slováka, přesvědčil, aby na Valašsku kandidoval, a Masaryk do toho šel, protože se mu tady asi líbilo a pak si asi spočetl, že tady bude mít víc šance než jinde, třeba v Čechách, kde to měli v rukou pevně mladočeši a on by musel proti nim. Valaši s ním byli ale nejspíš spokojeni, protože ho pak do Vídně zvolili ještě jednou, v roce 1911.

Když pak už měli republiku, několikrát se sem vrátil, zvlášť slavná byla návštěva 29. června 1924, kdy pan prezident nejprve navštívil ústav hluchoněmých a pak pokračoval do gobelínové školy, kde ho uvítal ředitel, pan Jaro Kučera, a žačka, slečna Pečivová, mu předala kytici. Pan prezident poděkoval a pohladil žačku Pečivovou po hlavičce.

Také naše expedice navštívila Zemskou školu gobelínovou a kobercovou, ze které je nyní Moravská gobelínová manufaktura, což je společnost s ručením omezeným založená roku 1898 v Zašové kousek od Valmezu malířem a grafikem Rudolfem Schlattauerem. Ten se krátce předtím vrátil ze Skandinávie, kde se mu líbilo, že tam si lidi sami ručně vážou či tkají na stavech koberce, jakési předchůdce hadrových koberečků z IKEA, takže si řekl, že to naučí Valachy. Je to mimochodem už druhá inspirace ze severu v tomhle kraji, protože bratři Jaroňkové vzor pro svůj rožnovský skanzen našli, jak známo, ve Švédsku, ve Skansenu u Stockholmu. A tak se tedy začaly na Valašsku tkát koberce, ale nikoli jen tak nějaké obyčejné, nýbrž umělecké, tedy gobelíny a tapiserie, což se pak už dělo přímo ve Valmezu, v manufaktuře, kam se přišel v tom roce 1924 podívat pan prezident a skoro po sto letech já, což je důkazem značné vytrvalosti. Lze ovšem předpokládat, že mezitím se osazenstvo dílen vyměnilo, což však není tak jisté, protože tkaní koberců je vášeň, jež pochází z mytologických časů, jak o tom vypráví příběh o souboji mezi bohyní Athénou a neúnavnou vtipnou tkadlenou Arachne, která si z olympských bohů vystřelila, načež ji nafoukaná Athéna proměnila v pavouka.

Tak jsme tedy stanuli u dveří, kde bylo napsáno Živé muzeum gobelínů. Když byla naše delegace vpuštěna dovnitř a úžasem vydechla, neboť se opravdu ocitla ve skladu koberců, ovšem koberců, kterými byly opatřeny stěny, takže to byla jakási obrazárna-kobercárna. Průvodkyně, možná se též jmenovala Pečivová, byla dosud jakoby slavnostně naladěna z Masarykovy návštěvy a okamžitě začala vyprávět, jak se tady panu prezidentovi líbilo a jak byl obdarován koberečkem se státním znakem a nápisem Pravda vítězí, pan prezident byl poněkud v rozpacích, protože si představoval, že by se po něm šlapalo, což by bylo zneuctění státního symbolu a hesla mladého státu. Tak se mu navrhlo, aby ho použil jako dekorativní dečku na stěnu nad stolek, což pan prezident přijal se slovy Tož mi ho teda zabalte, uvidíme ale, co na to řekne Plečnik… Potom se pozdravil s panem ředitelem Kučerou a posteskl si, že už u toho nemůže být jeho přítel Schlatauer, se kterým ho seznámil jiný jeho přítel, malíř Hanuš Schwaiger, za kterým jezdil na Hostýn. A ano, a tady je třeba tapiserie vyhotovená podle obrazu Mistra Schwaigera, vidíme na ní postavu vodníka čili hastrmana, to byl velmi oblíbený motiv na Valašsku, zvlášť se hodí takový kobereček do koupelen a lázní, i když je nutné dát pozor, aby nenavlhl…

A tady, řekla ta paní, která měla na sobě pracovní valašský úbor a v ruce držela vidličku, jejíž účel jsme pochopili až za chvíli, tady jsou naše dílny a u nich naše Arachne… A opravdu u stavů, na nichž byly napjaty provazce, seděly ženy a stejně jako antická Arachne čili pavoučí žena věnovaly se své tiché vášni. Pozorně, aniž na nás pohlédly, hleděly před sebe na napjatá vlákna, jimiž trpělivě provlékaly provazce barevných vlněných vláken, přičemž se vždy chvílemi podívaly na fotografii obrazu, podle kterého svůj výtvor vytvářely. Také ony měly v ruce vidličku, kterou ta vlákna vždy upevňovaly či štosovaly, aby pevně přiléhala k osnově, ze které se rodila krása, na kterou by žárlila nejedna bohyně.