Salát z diabolek ve Vlašimi

JAK JSEM POTKAL BLANICKÉ RYTÍŘE V ANGLICKÉM PARKU

Nápad jet do Vlašimi a dát si tam vlašský salát není jistě zvlášť duchaplný, ale po cestě na Valašsko (viz minulé díly seriálu) mi přišel namístě. Není to však tak jednoduché, neboť majonézové a salmonelové bufety s tzv. lahůdkovým pultem už v malých městech jako Vlašim vymizely. Musel jsem se proto spokojit s příslušným úsekem v supermarketu a kelímek se salátem si odnést do penzionu a tam ho spořádaně a opatrně, aniž bych cokoli umazal, sníst. Mohl jsem to udělat také na lavičce v parku, ale bylo ještě předjarně chladno, byť obloha byla jasná a slunečná, i když zároveň metaforicky zlověstná a mrazivá jako nebe nad Evropou toho brzkého jara 2022.

Vlašim ovšem nemá s vlašským salátem ani s Vlachy či Valachy asi nic společného, i když nějaké teorie existují: souvisejí se slavným tažením druhého českého krále Vladislava II. do Itálie a obléháním Milána (1158), což tak silně zapůsobilo na jednoho rytíře, že po návratu založil miniaturní Vlachy tady, na břehu Blanice a na dohled od Blaníka. Střízlivější výklad je, že jméno pochází od nějakého Vlastimila čili Vláši. V každém případě je Vlašim zajímavé město, což se sice dá říct o každém, ale Vlašim opravdu zajímavá je, což vidíte, už když tam přijíždíte, nejlépe asi od Benešova.

Vlašim mám dosud spojenou s důležitým předmětem svého dětství. S diabolkami, s malými náboji do vzduchovky. Vyráběly se ve Vlašimi v národním podniku Sellier & Bellot, jak bylo napsáno na kulaté kovové krabičce s těmi ďábelskými projektily. S jakou rozkoší jsem je strkal do hlavně své vzduchovky nebo flobertky, kterou jsem si vyvzdoroval k jedněm Vánocům! Dnes nad tím žasnu, ale bylo to tak. Dostal jsem vzduchovku pod stromeček a k ní dvě krabičky diabolek. Obojí vonělo olovem, dobrodružstvím a zločinem. Omlouvám se těm několika vrabcům, které jsem jako malý vesnický ničema připravil o život. Dosud se z toho kaju. Ale trochu za to může i město Vlašim, not war, make peace. Na druhé straně díky své kriminální epizodě vím, jak se nabíjí a míří, což se taky může ještě hodit.

V českých dějinách má ale Vlašim své místo spojené spíš s druhým českým arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi, tím důvěrníkem, spolupracovníkem a nejspíš i skutečným přítelem Karla IV., jehož smrtelné tělo pak, sám už stařec, zaopatřoval na poslední cestě. Je to jeden z prvních Čechů, jehož tvář známe docela detailně z portrétu skoro realistického, ze slavné votivní desky pojmenované jeho jménem – pochází asi z roku 1371, nyní v Národní galerii. Nahoře klečí Karel před madonou, v dolním pásu též klečící Jan Očko vkládá ruce do rukou svatého Vojtěcha jako jeho následník na biskupském stolci. Z druhé strany mu na rameno přátelsky poklepává svatý Vít, nejspíš tou paží, kterou dostal svatý Václav jako dárek. Výraz Očkovy tváře si každý, kdo ten krásný obraz jednou viděl, navždy zapamatuje. Je to profil staršího muže s velkým hnědým okem a nápadně ustupující bradou, jak to bývá u starších lidí, kteří přijdou o zuby. Na nádvoří vlašimského zámku stojí už pár let nová socha prvního českého kardinála a možného rodáka z Vlašimi. Působí tam dobrácky, vlídně a brada mu zatím moc neustupuje, zuby má asi všechny. Očka jsou spíš menší velikosti.

Vlašim je též město menší velikosti, i když to je relativní. Skládá se z několika částí. Jedna část je dost zničená pokrokovou demolicí a moderní výstavbou. Vlašim byla údajně spolu s Berounem vzorovým městem pro zločinecký seriál Jaroslava Dietla Muž na radnici, který pojednává o prospěšnosti zbourání historického centra našich měst. Skvostná je scéna, kdy tajemník Bláha (hraje ho Josef Bláha) jásá nad tím, co všechno vezmou bagry: „Je to ohromný! Jak já ty barabizny starý, plesnivý, vlhký nenávidím!“ Pusťte si to na YouTube. No, tak už jsou ty barabizny dávno pryč, pořád tam nějak chybějí, ta část, kde přece jen zůstaly, je ta, kde se člověk cítí docela dobře, možná se tam i lépe bydlí. I když v té, kde stojí za to strávit nejvíc času, nebydlí nikdo. Tedy, bydlí tam nějaká zvěř a romantičtí duchové. Obývají anglický park, jejž tam zanechal aristokratický rod Auerspergů, česky Aušperků, taky aby se mohlo říct ze Zubří, neboť Auer je zubr. Tito Zubři s Vlašimí spojili své rodové dějiny od 18. století do roku 1945, kdy to převzal lid a stát. Pokud vím, v Čechách zůstal jeden, soudruh Pavel Auersperg (1926–1987), normalizační kolaborant a člen ÚV KSČ, padlý šlechtic, který to dotáhl za komunismu z české aristokracie nejdál. Pamatuju si na něj, byl to takový ten komunista teoretik, člověk nevěděl, jestli tomu opravdu věří, nebo je jen degenerovaný. Ale jaký měl vztah k Vlašimi, netuším.

Zato jeden z jeho předků, kníže Karel Josef z Auerspergu, ho měl zajisté vřelý, neboť se svou chotí Marií Josefinou našli zálibu v parcích, což byla koncem 18. století velká móda, a tak si za zámkem v údolí řeky Blanice jeden vystavěli, vybudovali či zřídili, nebo jak to říct. Výsledek je každopádně velmi působivý, a to i po dvou stech padesáti letech. Parkem se lze procházet, stále je v něm co obdivovat a čím se kochat. Zbylo v něm i několik pitoreskních pozoruhodností, z nichž nejvíc zájmu, ba úžasu u nepřipravených osob vyvolá Čínský pavilonek, který tam byl vystavěn roku 1790. Vypadá jako nějaký zapomenutý kolotoč na louce nebo domek šíleného zahradníka, který se dal na kouření opia. Je to už jen zbytek té krásy, kterou se skvěl původně, jak je patrné na dobové vedutě: to vedle něj byla věž, z níž vedl můstek na ochoz pavilonu, kde panstvo posedávalo a pravděpodobně popíjelo čaj a zakusovalo to čínskými sušenkami. Kolem byly další čínské stavbičky, možná se tam nějaké služebnictvo s copánky a lampiony orientálně klanělo a cupitalo s porcelánovými nakuřovadly. Čína tehdy byla něčím úplně jiným než dnes, dalekou pohádkovou zemí, kde žili roztomilí draci a usměvaví stařečkové s pěti dlouhými vousy. Pamatuju, že asi před třiceti lety byl pavilon úplně zpustlý, celý počmáraný a ty krásné malby na zdi skoro nebylo vidět. V roce 2008 se rekonstruoval, co se dalo, se zachránilo, malby se obnovily. Lid se mezitím opět pavilonu zmocnil, takže je už zas dost poškrábaný, ba i nějaký sprej se objevil, ale jak pravila ta osoba udivená, čas si vše spravedlivě bere a podstatou bytí je míjení…

Procházka vlašimským parkem zčásti kompenzovala tíživou atmosféru letošního předjaří. Vody Blanice pokojně tekly údolím, slunce svítilo na naivní atrakce, které v jeho jasu vypadaly sice poněkud komicky, ale vlastně dojemně: třeba tzv. Starý hrad, imitace hradní věže na stráni, nebo tři vstupní brány ve stylu neogotickém, z nichž ta největší, Vlašimská, vedla ze zámku přímo do města, ostatní dvě, Domašínská a Znosimská, z města do nejbližších vesnic. V té Znosimské je jakýsi bufet, ovšem bez vlašáku, zato s osazenstvem velmi svérázného typu. Byli to letití zarostlí muži s vlasy spečenými do houní, s vousy, jež jim jako mohutné krápníky padaly na hruď. Na některých se usadil lišejník či mech, jiným rostly z uší houby a choroše. Seděli u kulatého stolu a hleděli před sebe na sklenice s pivem, do něhož občas smočili své věkovité rty. Chvílemi některý z nich zívl, jiný zase chrápnul. Nevěřil jsem svým očím, ale o to víc je cítil svými nozdrami. Vycházel z nich silný koňský pach a vůně čehosi posvátného. Nebylo pochyb, byli to blaničtí rytíři! Mají to sem kousek a zřejmě je nebaví stále vysedávat a pospávat ve vlhkém jícnu hory. Sotva mi pokynuli a víc si mě nevšímali. Já si objednal kávu, ani jsem se nepokoušel o vlašský salát. Rytíři nehnutě seděli a hleděli před sebe. Vtom jednomu zazvonil mobil s melodií nikoli ze Smetanovy Mé vlasti, oddíl Blaník, ani úryvek ze Svatováclavského chorálu, jak bych předpokládal, ale ze Včelích medvídků… Muži se na sebe podívali a počali bručivým tichým hlasem procítěně prozpěvovat: Tam, kde v noci jasně svítí světlušky, tam, kde za srdce tě berou berušky… Uměli to celé. A to je prosím pravda pravdoucí.